O rozdělení a štěstí měnící se v čase.
V jedné povídce se mluví o sedlákovi, který měl jediného syna, který se mu narodil až na stáří. Všichni jeho sousedé mu říkali, že má veliké štěstí, avšak on odpověděl: „štěstí, smůla, kdo ví?“.
Za nějaký čas mladík při záplavách přišel o nohu a opět všichni sousedé jedním hlasem říkali, že jde o veliké neštěstí. Sám sedlák ale odpověděl znovu stejně. Neuběhla dlouhá doba a všichni mladí muži museli do války.
A mladík mohl zůstat doma, neboť o mrzáky nebyl v armádě zájem. Tehdy všichni opět přicházeli k sedlákovi a říkali mu, že má velké štěstí. Jeho odpověď byla i tentokráte stejná. Příběh pokračuje samozřejmě dále. Jeho smyslem je ukázat na fakt, který dobře znají politologové či historiografové moderních dějin. Říci, co je a co není štěstí, je velice ošemetné, pokud nemáme možnost sledovat události v širší historické perspektivě. To, co se mohlo zdát jako neštěstí, se může obrátit ve veliké beneficium a naopak.
Příběh Zdi nářků, která představuje část vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu, je možné číst právě v takové optice. Zůstala vlastně jen nejméně důležitá část chrámu – velesvatyně, všechna nádvoří a vnitřní hradby, to vše bylo zničeno a mohlo se zdát, že podobný osud zasáhne celý národ, který sužovaný tu většími tu menšími pogromy zažil holokaust, neměl vlastní zemi, zdálo se, že je vše ztraceno. Výsledek ale dnešníma očima tak špatný není – je zde vlastní stát a zeď připomíná, že Hospodin zůstává se svým národem.
U Zdi nářků, foto: PetraPet
Snímek U zdi nářků obsahuje ještě jeden zajímavý moment – rozdělení světa na mužský a ženský. To, co je dnes pro většinu Středoevropanů vnímáno jako velice archaická či exotická záležitost nemá tak dávnou minulost. Vždyť po celou první republiku existovala velká část škol oddělených pro chlapce a pro dívky až po univerzitu, na které se již studovalo smíšeně. Překvapivě ku spokojenosti jak pedagogů, tak také studentů a studentek.
Zdeněk Svěrák pak tento fakt vtipně ilustruje na textu písničky Kluci, kluci s klukama, ve které se snaží vzájemné proplétání dvou světů zachytit a drobně ironizovat. Stejně jako PetraPet – jakkoli do mužské části náměstí před zdí nemůže, pozoruje jej, zachycuje obraz; s rozdělením, které ji na první pohled limituje, vytváří zajímavé dílo. Štěstí, smůla, kdo ví?
Gratuluji autorce k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Shimmell nabízí krásný snímek s názvem @, který lze v dnešní době číst dvojím způsobem. Buď tradičně, odkazem na desítky podobných snímků schodišť a komentářem o zlatém řezu, nebo očima významu názvu snímku, tedy zavináče, který slouží pro identifikaci druhého, komunikaci, ke které dochází prostřednictvím krásy, pravidelnosti, symetrie, po schodišti, na kterém si jdou dva lidé vstříc.
Pavel 71 zachytil zážitky z prvního lednového týdne, ve kterém Česko přikryla ledovka, sníh, stromy se oděly do námrazy a vše působilo pohádkově krásným dojmem. Snímek … k tomu připojuje také citlivost, kompozici a smysl pro celek.
Adamec na toto téma navazuje a ukazuje, že život v zimě v přírodě nekončí a nutně ani nespí. V jeho přístupu, který v sobě snoubí umění a dokumentaristiku tak především svět získává nový estetický rozměr. Fotografie nese výstižný název Červenka.
Červenka, foto: adamec1
Miroslav Koudelka patří mezi fotografy, kteří svým přístupem zachycují zcela jiné vidění světa, než má většina ostatních lidí. Jeho abstraktně konkrétní Magnetické pole .. z tohoto rámce nevykračuje a přirozeně dokončuje zimní triptych.
Magnetické pole..., foto: mikoudelka