Švýcarský filosof a psycholog Jean Piaget přišel s – na svoji dobu poměrně převratnou – myšlenkou, že člověk poznává a interaguje se světem nikoli pouze povrchově a nedůležitě, ale nesmírně významně i hluboce.
To, v jakém prostředí žijeme, se odráží na tom, jací jsme, byť tato souvislost není nepochybně triviálně mechanická. Piaget identifikoval dva základní způsoby, kterými se světem interagujeme. Zdůrazňuje přitom, že vždy jsou aktivní oba dva, byť v různém poměru.
Tím prvním je asimilace. Asimilace je aktivní přizpůsobování si okolí. Člověk si z města vytvořil nové „přirozené“ prostředí, ve kterém mu je lépe nežli v lese, aktivně tvoří a proměňuje svět kolem sebe. Jan Blažej Santini byl považován za architekta, který mění svými stavbami celou krajinu, ale současně za člověka, který ji respektoval a přizpůsoboval ji svá díla. To nás přivádí k druhému pohybu, totiž k akomodaci.
Akomodace je schopností organismu, v našem případě člověka, se přizpůsobit prostředí, ve kterém žije. Ani tento pohyb není možné brát jako pasivní. Vyžaduje aktivitu, pochopení. Klasické ranně Darwinovské práce si právě tímto způsobem představovali evoluci – jako schopnost organismu přizpůsobit se vnějšímu okolí. Akomodace ale nemusí být útěkem nebo jen produktem jisté posloupnosti fyziologických změn, ale může mít charakter vlastního aktivního konání.
Piaget oba pohyby vztahuje k rovnováze – život znamená být v rovnováze s okolím. Na rozdíl od Richarda Bentleyho, současníka Isaaca Newtona, si ale rovnováhu nepředstavuje jako cosi statického a neměnného. Život sám je hledáním rovnováhy, která je zajišťována neustálým vyrovnáváním se s okolím, aktivní participací akomodace a asimilace. Život a vývoj není přizpůsobení se okolí, ale aktivním dialogem (v nejširším slova smyslu) s ním.
V této tradici pak pokračuje Antonio Damasio, který ve svých knihách zdůrazňuje, že nejde o obyčejnou rovnováhu, ale homeostatickou rovnováhu. O něco dynamického. Zatímco pro Piageta je stále důležitá ona reakce na změny vnějšku – okolí či prostředí – pro Damasio je stejně významná také vnitřní změna. I uvnitř každého jedince se dynamicky hledá rovnováha.
Rovnováha není vyrovnáváním se s tlaky okolí, ale aktivní participací na něm, otevřeností, do které vlastními tlaky vstupuje člověk, ať již sám za sebe, nebo v širším sociálním kontextu jako lidský druh. Když někdo řekne, že je pod tlakem, míní tím, že není v rovnováze. Většinou tím míní vnější faktory, ale jak upozorňuje Damasio, svoji pozornost bychom měli zaměřit také do nás samých.
Snímek tlaky od Shimmella je zajímavý tím, že ukazuje nejen houštiny na straně snímku jako cosi vnějškově přicházejícího s tlakem, ale také onou značkou odkazující na hlavní silnici. Ukazuje člověka na jedné straně neustále konfrontovaného s očekáváním a chováním okolí a současně vnitřně přesvědčeného o potřebnosti pokračovat v nezměněném tempu po vytyčené cestě dál, kupředu. Člověka, který si možná ani neuvědomuje, že oním tlakotvorným činitelem je také on sám, že prostředí, ve kterém zažívá svůj životní pohyb, je s ním nesmírně těsně spojené. A možná změny, které musí vykonat jsou jiné, než by si běžně plánoval.
Gratuluji autorovi k pěkné fotce týdne a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulých dní.
Nejmilovy snímky jsou neopakovatelné originální prací s lidmi v prostoru, ale také barevností a jistou bez-emočností závažných témat. Tentokráte opět z cyklu Alopecie.
Alopecie, foto: nejmil
Snímek selfííí 3 x zdar, jehož autorem je Jokr7 staví na hlavu všechny poučky o tom, jak má být kompozičně tvořený snímek, že nemá nikomu důležitému chybět noha nebo třeba vršek hlavy. Ukazuje, že dobrý snímek musí být „propálený“ duchem fotografa; forma pak ustoupí obsahu.
Selfííí 3× zdar, foto: jokr7
Kráčím městem Nostalgie je pěknou abstraktní kompozicí, která nepracuje s rozmazáním světa, ale s jeho barevnou i geometrickou transkonfigurací. Autorem je MiaSia.
Kráčím městem Nostalgie, foto: MiaSia
Říci, že snímek navazuje na tradici socialistického realismu by bylo urážející, ale přesto si myslím, že jistá tematická podobnost, ale také práce s vizuálním sdělením je zde podobná. Byť nekončí na úrovni formalismu, ale může sdělovat více, čímž se ze zmíněného žánru vymyká. Takový je snímek cirok od Zoran_2.