Americký kognitivní lingvista George Lakoff hovoří o tom, že existují dvě velké představy o tom, jak si můžeme kategorizovat nebo strukturovat pojmy. John D. Barrow, americký kosmolog, přitom poznamenává, že právě schopnost kategoriálního myšlení je něčím, co je nezbytně nutné pro představu čehokoliv, co bychom mohli označit jako inteligentního pozorovatele. Ať již bude vypadat jakkoli, musí mít myšlení založené na kategoriích.
Jenže, jak kategorie vlastně mohou fungovat? První přístup označuje Lakoff za objektivismus. Ten je založený na myšlence převzaté z platonismu, že kategorie existují nezávisle na lidech a kultuře. Jistě mohou být v každém jazyce trochu jinak poskládané a zorganizované, ale pokud budeme používat logiku a logické argumenty, musíme se nakonec dostat ke kategoriím, které jsou nejpřesnější možné. Kategorie tedy existují jako něco, co je spojené s věčnou a transcendující pravdou. To, co je důležité je, že tato pravidla vlastně předepisují správný způsob řazení věcí. Pokud například tučňáka zařadíme mezi ryby, jde o jasnou chybu, proti které lze argumentovat, a nakonec dojít ke správnému poznání, že tučňák je ptákem nikoliv rybou.
Proti objektivismu staví Lakoff něco, co označuje jako zkušenostní realismus. Kategorie vznikají tak, jak je člověk v určitém prostředí a kultuře potřebuje. Jejich správnost nebo nesprávnost neurčuje jen logická diskuse, ale především praktická užitečnost. Jde o strukturu poznání, která vede k něčemu efektivnímu a funkčnímu? Pokud ano, pak jde o kategorii vhodnou. Pro tento typ kategorizace je tedy důležité, že v různém prostředí se mohou kategorie vytvořit různě a neexistuje žádný univerzální předpis, který by mohl snadno říci, že jeden způsob je lepší než druhý.
mana. žer., foto: shimmell
To vede ke dvěma zajímavým praktickým dopadům. Tím prvním je, že existují prvky, které jsou více členy určité kategorie než jiné – třeba sýkorka je v jistém slova smyslu více ptákem (nebo alespoň je typičtějším ptákem) než pštros nebo tučňák. Existuje totiž podstatně více situací, kdy o ní potřebujeme přemýšlet jako o ptákovi než těch, kdy jako ptáka máme vyhodnotit pštrosa. Zatímco objektivismus žádnou takovou distinkci nezná. A nezná ani možnost, která je pro zkušenostní realismus typická, totiž že jeden prvek spadá do více kategorií.
Lakoffovy úvahy mají spoustu dalekosáhlých důsledků. Jeden z nich je ale nasnadě. Pokud se tak, jako tento lingvista, přikloníme na stranu zkušenostního realismu, měli bychom začít silně zpochybňovat škatulky svých předsudků a archetypů, které si celý život vytváříme. Je přitom typické, že právě s nimi veřejný diskurs silně pracuje.
Pokud se tak díváme na snímek mana. žer. vidíme osobu poměrně jasně zasazenou ve škatulkách našeho přemýšlení – je na správném místě, v ohrádce. Jenže, není takový pohled zkreslený a omezený. Není možné oním mřížkovaným zábradlím vidět ještě další dimenze toho, co být manažer znamená a kam by měl patřit? Možná by právě toto rozšíření přineslo něco nového a hlubšího. Snímek naznačuje, že dvojbarevnost, poloha patření či nepatření do kategorie je něčím nesmírně hluboce zakořeněným. Něčím, s čím bychom se měli učit pracovat.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je shimmell, k fotografii, která, tak jak je u něj zvykem, spojuje geometrii věčnosti a pevnosti s živou hmotou, která ji překračuje a oživuje, dává ji vyrůst ze strnulosti a promlouvat jazykem, kterému je dobře rozumět. A současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.
Hotmandarin nás zve na procházku lesa. Blair Witch je snímek, u kterého není možné nevzpomenout Zdeňka Kratochvíla, který hovoří o rozdílu mezi filosofií a speciálními vědami na příkladu lesa. Filosof vidí les jako celek, vědec jeho jednotlivé části, které mu ale neskládají celek lesa. Možná může právě tato fotografie naznačovat, že se už jen málo díváme na les a hodně času věnujeme jednotlivým kmenům.
Gore008 zachycuje hřiště. Hřiště, na kterém je běžně hra plná výskotu, radosti a veselí. Autor ale snímku dává trochu jiný rozměr. Přidává mu vrstvu tajuplné starosti či strachu. Jako by se ptal, zda znamení doby dokážeme číst nebo se jen věnujeme obstarávání věcí, pro které zapomínáme na to podstatné.
Jahru nás nechává okouzlit architektonickou velikostí a prostorovou strukturou na snímku Frankfurt. Zve nás do dávných časů, kdy velkolepost nádraží byla obrazem velikosti a krásy celého města.
Frankfurt, foto: Jahru
A na závěr ještě kubislav5 a jeho geometrické malování na snímku O malosti.