Dostihové prostředí je přitažlivé řadou věcí – od extravagantních klobouků dam, přes vzrušení ze sázek až po estetický vjem, který člověk získá pohledem na krásné závodící koně.
Myslím, že dostihy patřily a stále patří k jednomu z nejelegantnějších a nejkultivovanějších sportovních kláních, kde fanoušky polévající se pivem a skandující pochybná hesla střídají lidé (s notnou mírou generalizace) jemní, citliví, až poetičtí.
Návštěva dostihů byla vždy něčím vznešeným a rituálním – dámy vybíraly dlouho dopředu klobouky, které by je dostatečným způsobem reprezentovaly a dokázaly zaujmout i okouzlit. Pánové navštěvovali okýnka příjmů sázek a na základě předchozích výsledků se snažili mezi koni najít svého favorita. Ač tato rituálnost v posledních letech poměrně značně ustupuje, udržují si dostihy jistý punc jedinečnosti a kvality.
Do určité míry pro ně hraje také skutečnost, že je to sport, ve kterém nepobíhají zmatečně zpocení mužové odplivující všude kolem, ale běží zde krásná ušlechtilá zvířata, jejichž pohyb je na první pohled ladný a plynulý. Žokej, oděn v tradičním oblečku vystupuje poměrně seriózně a dotváří tak scenérii důstojného a zajímavého sportovního okamžiku.
Osobně za královskou disciplínu dostihů považuji klusáky, kteří nabízejí volně běžící koně doplněné o „kočár“, ve kterém se veze – jako by nic – žokej. V této disciplíně si může divák vychutnat dynamiku, napětí i vzrušení ze závodu v mimořádně vzhledově kvalitním provedení. Právě to ukazuje na svém snímku Klusáci Martin Kozák. Fotografie je technicky téměř dokonalá, kompozičně precizní a krásná v tom, jakým způsobem se v ní podařilo zachytit pohyb koně, který doslova letí.
Klusáci (foto: Martin Kozák)
Jednou z nejpodivuhodnějších vlastností člověka je zvědavost. Tomáš Akvinský o ní píše, že je to duchovní obžerství. Tedy neschopnost člověka poznávat v takovém pořadí, jak by to bylo správné a přirozené – kdo nikdy nenahlédl na konec knihy než je dočetl? Kdo nikdy nehledal výsledek příkladu dříve, než jej po nemalé námaze spočítal? A právě v této pozici je i mladý muž, který s dychtivostí a napětím nazírá do vyšších pater domu, tak je patrné na snímku O tajemných pokojích, který vytvořil uživatel Path.the.
O tajemných pokojích (foto: Path.the)
Staršímu pánovi na fotografii s názvem Hena je na první pohled vcelku lhostejné, zdali zdobí ruku ženy nebo talíř před sebou. Avšak soudě dle vzhledu výzdoby keramické mísy, mu tato rukodělná umělecká činnost poměrně dobře jde. A to zřejmě v obou případech. Autorem snímku je Uhler.
Hena (foto: Uhler)
Víte, jak by vypadala Zima v létě? Pokud ne, můžete se podívat na stejnojmenný infračervený snímek, který vytvořil Fotomape. Jednoduché, rychlé ale působivé.
Zima v létě (foto: Fotomape)
A na závěr ještě fotografie, která upozorňuje na to, že pohybu a lehkosti v žití není nikdy dost. I Martin Heidegger si uvědomoval, že není možné žít život naplno stále, že je potřeba si někdy také odpočinout. A právě radost z tohoto odpočinku, osvobození se od potřeby neustálého aktualizování „seriózního bytí“ zachytil uživatel Cirga na snímku Mikele.
Mikele (foto: Cirga)