Albert Einstein psal dopis vdově po svém příteli Michelu Bessoovi, ve kterém zmínil zajímavou věc. Vyjádřil přesvědčení, podložené jeho teorii relativity, že nezemřel, ale že v jiné části časoprostoru žije. Jak číst tuto větu?
V Einsteinově pojetí zřejmě tak, že existuje světelný kužel ohraničující množinu událostí, které jsou takové, že vidí Bessoa jako živého. Situace je vlastně stejná, jako když se díváme na hvězdy. Světlo z nich k nám putuje milióny let, a to co vidíme tedy není hvězda ve svém teď, ale to, jak před dávnou dobrou vypadala. Pokud bychom se tedy dívali na Zemi z (ve vesmírných měřítcích blízkého, jinak docela vzdáleného) vhodného místa, viděli bychom, že je živ a zdráv.
Zajímavé je, že takové místo se bude v čase od Země vzdalovat (rychlostí světla), ale vždy nějaké takové bude. To klade nesmírně zajímavý pohled jak na smrt jako takovou, tak na dějinnost. Někdo by mohl říci, že smrt vlastně není vůbec objektivně existující věc.
Že někdo je mrtev je vždy pravda jen pro určité, dostatečně prostorově blízké pozorovatele, ale že z kosmické perspektivy je podstatně větší množina bodů, ve kterých je živ. A skutečně, tím, že se od daného bodu vzdalujeme, tvoří body zachycující život určité entity stále větší prostor. Smrt je tedy otázkou subjektu, toho, kdo umírá nebo kdo jeho smrt prožívá, ale nemá celovesmírný charakter.
Transgas R.I.P., foto: Lukas-Uher
Pro člověka se toho ale moc nemění – pokud bude například Martin Heidegger hovořit o tom, že ve smrti zakoušíme vlastní existenci nejvlastnějším způsobem, protože se již nemáme za co schovávat, protože v ní jde jen o naše bytí, nikoli o obstarávání věcí ve světě, pak bude jeho tvrzení stále platné. Umíráme sami sobě. Nemůžeme ze sebe vystoupit a zachytit svůj život v prudkém vzdalování se. Německému filosofovi pak nesporně nešlo o kosmologický aspekt smrti, ale právě o to, jak ho jako umírající nebo smrti bojící se zakoušíme.
Jinou interpretaci Einsteinova dopisu pak nabízí Hugh Everett. Americký fyzik a matematik se věnoval problému, jak je možné popsat kvantově mechanické jevy. V běžné interpretaci kvantové mechaniky se pracuje s myšlenkou, že v procesu redukce kvantové vlnové funkce (tedy v okamžiku nějakého měření nebo jiné evidence) dojde k výběru jedné z možných hodnot této vlny. Jinými slovy, celý vesmír je na kvantové úrovni nahodilý, Einsteinovými slovy – Bůh hraje s vesmírem kostky.
Everett se ale ptá, zda to nemůže být jinak. A nabízí vysvětlení, že každý kvantový jev během měření zakládá tolik vesmírů, kolik je nenulových pravděpodobností hodnot dané vlnové funkce. Co to znamená? Tolik, že žijeme v prostoru multiversa – existuje fakticky nekonečné množství vesmírů a v některých z nich bude jistě Michael Besso živ.
Snímek Transgas R.I.P. zachycuje něco, co se v historiografii označuje jako druhý život. Je zde stavba, která již nestojí, ale přesto vytváří nový příběh a novou strukturu, mění naše zážitky, strukturu poznatků, emoce, estetické soudy. Může vyvolat naštvání, radost i údiv. A to nikoli v jiném světelném kuželu nebo vesmíru, ale v tom, o kterém soudíme, že ho právě zakoušíme.
Gratuluji Lukášovi Uherovi k mimořádně zajímavému a pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
MSD1 nabízí mimořádnou čtyřdílnou sérii fotografií O touze létat, 1. série, 1. foto. Snímky zaujmou mimořádným vypravěčským talentem, hezkou kompozicí, schopností zachytit atmosféru, rekvizitami i prací se světlem.
O touze létat, 1. série, 1. foto, foto: MSD1
Ostatně práce se světlem a malbou zdobí také fotografii od jozef67, z jehož série vybíráme fotku elit. Kompozičně ne zcela neobvyklý akt nabízí velice zajímavou malbu vycházejí z dobré umělecké zručnosti fotografa.
Když máš vodu až v uších... je snímek, který pracuje se třemi důležitými ingrediencemi. Nabízí společný zážitek, když diváka vtahuje do situace, kterou dobře zná, do niž lze zaplout. Pracuje s pečlivým vylíčením atmosféry, k čemuž si vypomáhá černobílým provedením. A za třetí – boří hranici mezi subjektem a objektem, fotograf zde není nezávislým pozorovatelem, ale účastníkem děje, sám je mokrý a vtažený do toho, co se právě děje. Autorem je hotmandarin.
Když máš vodu až v uších..., foto: hotmandarin
A na závěr ještě jedno fotografické veršování od Jiřího Z. nesoucí název téma současnosti. Snímek, který možná může uzavřít to, co jsme o současnosti a minulosti řekli výše, snad jen pracující s jinou perspektivou.
téma současnosti, foto: Jiří Z.