Představte si, že jste na vše sám, nemáte nic, ale tušíte, že zrovna vy něco objevíte, neboť je ve vašem osudu psáno: „Speculare!“ – pátrej!
Pokud by fotografie byla náboženskou vírou a podobně jako ostatní náboženství měla svou knihu knih, mohla by začínat slovy: „Na počátku bylo světlo, to světlo bylo od slunce, to světlo bylo Bůh.“ Světlo provází člověka odjakživa. Zrak je smysl, který vnímá obrazy světa a jeho primárním úkolem je umožnit žít a přežít v tomto světě. Avšak lidské touze a fantazii nestačí pouze přežívat. Už pralidé pocítili potřebu obrazy uchovat v dvojrozměrné podobě. Vzniklo umění, které nyní nazýváme malba.
Paleofoťák; poněkud nepravděpodobné vyobrazení
zdroj: www.camera-obscura.co.uk
Několik tisíc let jsme si vystačili s „čmáráním po kamenech“. Trvalo stovky let a tahle primitivní činnost byla zdokonalena a povýšena na umění. Staří mistři bezpochyby byli lidé s talentem, zruční a citem pro kompozici a světlo. Byli mezi nimi i takoví, kteří zkoumali zákonitosti lidského vidění a hledali možnosti, jak si nelehkou práci usnadnit. Renesančnímu všeuměl Leonadro Da Vinci formuloval poznatky o projekci. Albrecht Dürer zaznamenal postup kresby pomocí pozorování skrz čtvercovou síťovou masku a záznam na odpovídající síťovou osnovu na papíře. Bylo ale i něco dřív?
Netradiční metoda aktu dle Albrechta Dürera
zdroj: www.metropolismag.com
Když dva vymýšlí totéž…
Odpověď zní ano. Ale historické prameny jsou na informace skoupé a někdy hovoří nejasně i nejednotně. Dočteme se v nich, že už dávno žili myslitelé, kteří zkoumali zákonitosti světla jako takového, sledovali jeho proudění prostorem, prostupování průsvitnými materiály, odrazy a dopady. Jejich zásluhou vznikla camera obscura neboli dírková komora. Z dnešního pohledu jde o velmi primitivní přístroj. Ovšem cesta k němu nebyla snadná. Díky izolovanosti tehdejších kultur se (nejen v optice) často stávalo, že někdo objevil něco, co jiné národy nebo dokonce jeho předci používali již před staletími. A tak tu máme hned několik duchovních otců dírkové komory.
Camera obscura je krabice, které má ve středu jedné stěny malou dírku, kterou vniká světlo. Na protilehlé vnitřní stěně vznikne převrácený, ale jinak věrný obraz toho, co je před kamerou.
zdroj: www.wikipedia.org
První písemná zmínka o tom, co se děje se světelným paprskem jdoucím skrz malý otvor, pochází z Číny od filozofa Mo-Ti (též Mo-Tsu), který žil na přelomu čtvrtého a pátého století před naším letopočtem. Malý otvor, který dokáže otáčet obrazy, mudrce silně uchvátil, protože jev nazval „pokladem ztemnělé místnosti“.
Zhruba o sto let později řecký filozof Aristoteles sledoval skrz listy platanu zatmění Slunce. Ve svém díle Problémy se zaobírá popisem jevu, klade otázky (Proč je obraz Slunce na zemi kruhový, když díry mezi listy jsou hranaté?), jenže nevysvětluje proč se tak děje.
Následuje výčet několika dalších myslitelů z různých částí světa, kteří svými experimenty rozšířili soubor poznatků o využití camery obscury. Theon z Alexandrie (4. st. n.l.) zaměnil přirozený zdroj světla – slunce za svíčku a odebral se do laboratoře. Tam zjistil, že otvor vždy leží na spojnici plamene svíčky a jeho obrazu. Také Arab Al-Kindi (9. st. n.l.) prokázal, že paprsky se šíří přímo a dodal, že se v otvoru kříží: Ten, který přihází z levé části světelného zdroje, na ploše obrazu dopadne vpravo a naopak.
Křivá zrcadla a optické klamy
Islámský svět byl tehdejší „optickou“ velmocí. Zachovala se nám arabská vědecká díla pojednávající o zraku, optických klamech i využití zakřivených zrcadel a optických čoček.
Významný traktát s prostým názvem Kniha optiky sepsal na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu Abu Ali Al-Hasan Ibn al-Haytham, známý též jako Alhacen. Experimentoval s více zdroji světla a zjistil, že na projekční stěně camery obscury vznikne věrný obraz toho, co je před ní. Jinými slovy – camera obscura nepromítne jen jedno Slunce nebo jednu svíčku, ale libovolný počet světelných zdrojů. A světelnými zdroji jsou objekty světlo vydávající i světlo odrážející. Výsledky vlastní práce ho přivedly k smělé, nicméně pravdivé hypotéze, že existuje analogie mezi lidským okem a dírkovou komorou.
Bezpečné pozorování naší nejbližší hvězdy dírkovou komorou bylo rozšířené i mezi židovskými rabíny. Ve 14. století Levi ben Geršon přibližně spočítal průměr Slunce. Jak jinak než pomocí dírky v desce.
Mírní pokrok pod dohledem Inkvizice
Středověká Evropa byla příliš svázána náboženskými dogmaty a své vzdělance izolovala od učení nevěřících. Pokud k nim pronikly poznatky z Východu, církevní autority je okamžitě označily za černou magii a dílo ďáblovo. Zkoumat přírodu se nenosilo, protože „in“ byla Bible. Přesto se našli osvícení lidé jako františkánský mnich Roger Bacon, který ve třináctém století položil základy moderních přírodních věd. I on pozoroval zatmění Slunce na projekční stěně dírkové komory.
Dalším středověkým průkopníkem přírodních věd byl dominikánský mnich Egnatio Danti. Po čtyřech letech astronomických pozorování v bazilice Sv. Petra, do jejíž střechy udělal otvor a podlahy vsadil linii představující poledník, zjistil že juliánský kalendář se mýlí, protože kalendářní den jarní rovnodennosti přišel o deset dnů dřív než astronomický. Jeho názor potvrdili vatikánští astronomové a papež Řehoř XIII. po pečlivých úvahách a konzultacích 24. února 1582 vyhlásil reformu juliánského kalendář, který je známý jako gregoriánský a mimochodem – je platný dosud.
Camera obscura jako vědecká observatoř | A varianta vojenského superperiskopu
zdroj: www.nmm.ac.uk | zdroj: www.caspiandesign.com
Společenské uvolnění, které přinesla renesance, a následný rozmach věd i umění se nevyhnul ani cameře obscuře. Již zmiňovaný Leonardo Da Vinci ve svém známé díle Codex Atlanticus, kde popisuje širokou škálu témat jako stroje, hudbu, matematiku, botaniku, neopomněl uvést i využití camery obscury pro malíře. Mimo jiné uvádí velice hlubokou myšlenku: „Kdo by si pomyslel, že tak malý otvor v sobě ukrývá obraz celého vesmíru.“
S pohledem vzhůru ke hvězdám
Místnost camera obscura byla součástí každé astronomické observatoře. Prošla inovací – otvor byl zvětšen, aby do něj mohla být zasazena čočka. Prvenství ve spojení čočky a dírkové komory je přisuzováno holandskému matematikovi a kartografovi, který se jmenoval Regnie Gemma Frisius.
Regnie Gemma Frisius pozoroval zatmění Slunce v roce 1544. O rok později vše popisuje ve své knize De Radio Astronomica et Geometrica. Své poznatky doplňuje prvním dochovaným nákresem camery obscury.
zdroj: www.acmi.net.au
Vynálezce dalekohledu, Ital Giambattista della Porta, se inspiroval anatomií lidského oka a roku 1568 před čočku umístil clonu, která měnila průměr čočky a regulovala množství vstupujícího světla. Výsledkem by ostřejší obraz.
Jan Kepler, mimochodem autor termínu camera obscura, se úspěšně zabýval zmenšením camery obscury na cestovní rozměry a tak ji zpřístupnil i dalším profesím, například malířům krajinářům.
S vynálezem dalekohledu význam camery obscury v astronomii upadal, ale jako malířská pomůcka byla stále populární.
zdroj: www.brightbytes.com | zdroj: www.thedelightsofseeing.blogspot.com
Laterna magica je další označení dírkové komory. Pouťové projekce duchů a strašidel se rychle staly oblíbeným zdrojem zábavy. S trochou nadsázky můžeme hovořit o prvních kinech.
Cameraobscurář (skloňuj podle vzoru frašinetář); anglicky peepshow
zdroj: www.brightbytes.com
Věřím, že čtenářům DigiAreny je jasné, proč bylo nutné začít „u Adama“. Pokud vezmete kterýkoli dnešní fotoaparát, oprostíte jej od veškeré elektronické výbavy, mechaniku ohlodáte až na kost (na co závěrka, když stačí krytka…), máme tu opět naši, teď již dobře známou, cameru obscuru.