Dobře si vzpomínám na chvíli, kdy do redakce dorazila Leica M7. Zaujala celou redakci a rozpoutala debatu: kdy konečně přijde na trh dálkoměrný digitální fotoaparát.
Leica M7 přinesla v době svého uvedení, tedy v roce 2002, malou revoluci. Na převážně digitální Photokině byly tenkrát „em sedmičky“ připevněny ke speciálním pohyblivým stojanům tak, aby si je každý mohl vyzkoušet s různými objektivy. Expozice vzbudila značnou pozornost. V témže roce byl uveden i Zeiss Ikon a Nikon F6, a mnozí si mohli říci, že analog je ještě plný sil. I přes tuto ofenzivu ale nebylo zřejmé, jak dlouho ve světě počítaném na megapixely ryze analogová klasika, navíc patřičně drahá, vydrží.
Po čtyřech letech jsou tendence vývoje jasné. Nikon již nevyrábí mnohé objektivy určené pro analogové fotoaparáty a mimo modelů F6 a velmi levného FM10 ani kinofilmová těla. A Leica M8 je zcela digitální.
Demonstrace před londýnským parlamentem, Leica M7, 24 mm
Purismus a tradice
Oproti modelu M6, z něhož „sedmička“ v podstatě vycházela, přináší inovovaný přístroj především automatiku s prioritou clony a elektronicky ovládanou závěrku. Automatika však nemohla zasmušit skalní tradicionalisty, kteří bazírují na konstrukci fotoaparátu – prostor mezi filmovým políčkem a vnějším světem i nadále dělí „kousek látky“.
Leica M7 je totiž zatím posledním modelem řady M, který používá klasickou štěrbinovou plátěnou závěrku (digitální M8 již má závěrku kovovou). Elektronická závěrka však přináší i jedno úskalí – bez baterií nelze s takovým aparátem fotografovat. Leica M7 je nicméně vybavena dvěma záložními časy – 1/60 a 1/125 – s nimiž lze pracovat i bez přísunu energie.
Demonstrace před londýnským parlamentem, Leica M7, 24 mm
Při prvním uchopení Leiky M7 vás překvapí její hmotnost – 610 g bez baterií. Vzhledem k neobyčejně solidnímu provedení je váha pochopitelná. Na jednoduchém těle najdete všechny důležité ovládací prvky, jež jsou zde dobře rozmístěny: otočný volič délky expozice, natahovací páčku na film s uzávěrem či okénko ukazující množství pořízených snímků. Při pohledu na přední stranu fotoaparátu je pak v jeho horní části vidět spolu s hledáčkem i dálkoměr.
Na zadní straně je umístěn volič ISO (volba citlivosti funguje i automaticky). A tím vlastně končíme. Mnoho amatérů zhýčkaných rozličnými funkcemi se jistě bude ptát: neznamená takové puristické a tradiční provedení mnoho povyku pro nic? Odpověď je myslím zřejmá: ne. Fotoaparát totiž zahrnuje vše, co pro svoji tvorbu potřebujete – měření světla, korekci expozice, manuální převíjení filmu.
Skvělé oči
Hledáček Leiky M7 je světlý a přesný. Kompenzace paralaxy funguje automaticky. Znamená to, že při každé změně objektivu se v hledáčku zobrazí hranice pole snímku pořizovaného tím či oním ohniskem.V jeho dolní části se po namáčknutí spouště objeví expoziční údaje. Pro uživatele zrcadlovek jsou informace v hledáčku samozřejmostí, ne tak již pro ty, kdo fotí s dálkoměrnými aparáty.
Demonstrace před londýnským parlamentem, Leica M7, 24 mm
Uprostřed hledáčkového pohledu je ostřicí pole, manuální zaostřování je velmi snadné a rychlé. Při použití objektivu 24 mm jsem však na sáňky blesku musel přidat hledáček speciální, protože ten standardní zvládá na rozdíl od zrcadlovek jen omezené množství ohnisek. Přídavný hledáček je uzpůsoben pro ohniska 21 mm, 24 mm a 28 mm, jejich změna se provádí jednoduchým pootočením ovládacího kolečka. V tomto hledáčku již expoziční údaje ani ostřicí pole samozřejmě vidět nelze.
Měření světla bylo perfektní, což se prokázalo především na snímcích pořizovaných na diapozitivy. Korekci expozice jsem prováděl spíše zřídka. A to nemá Leica žádné sofistikované matricové měření, ale jen středově vyvážené!
Snímky pro tento článek, tematicky zahrnující motivy od lidí až po krajinu, byly pořízeny základním objektivem 50 mm a širokoúhlým 24 mm. Všechny záběry jsou ostré – potvrdila se tak proklamovaná optická kvalita těchto skel. Podobně jako je tomu u těla se i objektivy vyrábějí se značnou precizností. Žádné plastové výlisky, které vydrží dva roky a pak přestanou ostřit či zoomovat. Poctivá skla!
Čínská čtvrť v Londýně, Leica M7, 24 mm
Leika, nebo neleika?
Fotografování s Leikou je neobyčejné. Nevyhnete se ani činnostem velmi specifickým, například netradičnímu nasazování filmu. Na rozdíl od běžné zrcadlovky musíte doslova odstranit spodní kryt Leiky, film do aparátu zasunout a přichytit jej na cívku. Rozhodně však nelze tvrdit, že by šlo o nesnadnou činnost, brzy si na ni zvyknete.
Oproti předešlému modelu M6 je chod sedmičky podle mého soudu tišší, což je zřejmě dáno elektronickou závěrkou. Obrovskou výhodou dálkoměrných fotoaparátů bez „klapajících“ zrcátek je to, že s nimi udržíte delší expoziční časy. Tento mnohokrát propíraný klad se mně potvrdil i v praxi.
Trafalgarské náměstí, Londýn, Leica M7, 24 mm
Vedle tichého chodu je zásadní charakteristikou celé řady M jistá nenápadnost. Při focení s Leikou M7 jsem rozhodně nepoutal takovou pozornost, jako kdybych z brašny vytáhl velkou zrcadlovku se zoomem.
Dříve jsem se domníval, že koupě Leiky je především jistá forma snobismu. Nyní už velmi rozumím těm, kdo jsou ochotni za Leiku, objektivy a příslušenství utratit často neuvěřitelné sumy. Pořídí si totiž fotoaparát, který je přežije.
Trafalgarské náměstí, Londýn, Leica M7, 24 mm
Mýtus zvaný Leica
Ve dvacátých letech sestrojil Oskar Barnack malý fotoaparát zachycující obraz na kinofilmové políčko. Objev přinesl jednak masovější rozšíření fotografie, ale u Leiky především technologicky podpořil myšlenku nového žurnalismu a dokumentu. Fotografové s těžkými a neforemnými stroji se jen stěží mohli přiblížit k objektu svého zájmu. Na začátek řady dálkoměrných aparátů M je nicméně třeba postavit model M3 z roku 1954.
Zřejmě největší slávy dosáhl model s číslem 6, který Leica představila v roce 1984. Leiky řady M byly a jsou určeny především pro ty fotografy, kteří se pokoušejí přinést zprávu o světě, aniž by jej chtěli rušit svou přítomností. Právě tichý chod a jednoduchá koncepce je předurčují, aby se staly skvělým nástrojem dokumentaristů. Trefná jsou slova Jindřicha Štreita, který s Leikou fotí a říká: „snažím se být nenápadný“.
Původní článek časopisu DIGIfoto.