Během narozeninových oslav běžně oslavenci přejeme hodně štěstí. Jenže, co je to štěstí? Odpověď na tuto otázku má dvě části. Tou první je skutečnost, že pocit štěstí si většinou uvědomujeme tehdy, když ho nemáme – „ó, jak jsme tehdy byli šťastní“. Štěstí není stavová veličina, nemá totální časový diferenciál. Je něčím, bytostně spojeným s průběhem, se skutečností, že je náš život časový a postupně se vyvíjející.
Někteří autoři se domnívají, že dokonce štěstí představuje něco, co nám brání zachytit naše vlastní já. Možná ho mají spojené více se spokojeností, která člověka může držet na místě, bránit mu v tom, aby sám sebe aktivně uskutečňoval a rozvíjel. Na druhou stranu například Martin Seligmann uvádí, že štěstí je komplexní psychologický stav, který je možné určitým způsobem měřit, analyzovat a zlepšovat. Ostatně slavné experimenty ukazují, že pokud jste šťastní, máte například méně náročný průběh rýmy.
Druhá rovina štěstí, kterou je třeba vzít v potaz je ta, že neznáme budoucnost. Nikdy nedokážeme dohlédnout, co bylo štěstí a co se tak jen tvářilo. Známý příběh popisuje japonského mladíka, který během práce na poli téměř přišel o nohu – stal se z něj doživotní mrzák, člověk, který kulhá. Něco, co Japonský narativ vnímá velice negativně. Byla to hrozná smůla? Jen za pár let byli ale odvedeni všichni mladí muži na frontu a všichni na ni také zemřeli. Jen on ne – byl úraz nohy něčím, co bylo štěstím anebo naopak smůlou? Kdo ví. Tím, že nevidíme dopředu, je odpověď na tuto otázku nemožná, dost dobře je pak možné, že bychom si ji vlastně asi neměli ani klást.
Pomalu, ale jistě..., foto: sysho
Slovo advent je odvozené z latinského adventus, což znamená příchod. Jenže koho nebo čeho? Nábožensky jasná a čistá odpověď je ale možná něčím neuspokojivá. Příchod Ježíše, jako narozeného mimina, které bude vystavené ve všech jesličkách a betlémech, od kostelů po vánoční trhy, je jasný. Jenže jde skutečně o toto cyklické chápání času. V etruských katakombách je na jednom z výjevů čas zobrazen jako had, jenž pojídá svůj vlastní ocas. Chronos byl obr, který pojídal své vlastní děti. Oba obrazy odkazují k identickému chápání času, jako koloběhu, ve kterém se nic nemění, vše se opakuje stále dokola.
Biblická kniha Kazatel je pak pěknou ilustrací toho, co se člověkem stane, když takto cyklicky žije – vyzkouší peníze, ženy, moc. Rychle se ukáže, že nic z toho mu nestačí. Je znuděný, rozmrzelý, nic pro něj nemá cenu. A zde vstupuje do hry právě onen adventus – rozhodnutí se pro příchod něčeho, co v čase doposud nebylo, pro nějakou radikální novost, která může přinést ono zmiňované štěstí. Štěstí, jako veličinu průběhovou, neabsolutní, ale současně chápanou jako určité trvalé nastavení se. Martin Heidegger píše, že abychom mohli být filosofy, musíme se pro to bytostně nastavit. A toto vnitřní nastavení není něčím, co je vlastní jen filosofii a básnění, ale i štěstí.
Advent je tedy časem, kdy se snažíme nastavit se na štěstí. To ale v sobě obsahuje dvojí. Jednak vlastní změnu, ale také uvědomění si a ohraničení toho, co štěstí pro naši konkrétní životní situaci je. Teprve tehdy, ho můžeme začít lovit a chytat. Snímek Pomalu, ale jistě... od sysho takové úsilí zachycuje. Nabízí pohled na sítě, které se již napínají, nastavují. A svými parametry vědí, co vlastně loví.
František Mikuš nabízí pozvání na lesní cesty, do světa bytostné temporality. To, co zachycuje mizí před očima, je neživé, a přesto v pohybu. Fotografie a mysl toho, kdo fotí jsou jedinými svědky celého obrazu. Tak pečlivě nachystaného ve své proměnlivosti – začátek sezony.
Hotmandarin nabízí mimořádně zajímavý projekt, jehož uchopení je galerijní a snesl by náročný prostor a velkou plochu. Nese název Muž a žena v roce 1 až 4 a do jediného snímku vrství čtveřici situací, které si divák může dle svého úsudku interpretovat.
Muž a žena v roce 1 až 4, foto: hotmandarin
Také Jiří Z. se stejně jako dva předchozí snímky vrací k tématu paměti. Paměti jako aktivnímu médiu, jako něčemu, co jen nevybavuje obrazy, ale tvoří skutečnost. A toto téma obtiskuje do své obvyklé abstrakce s názvem v galerii zapomenutých příběhů.
v galerii zapomenutých příběhů, foto: Jiří Z.
A na závěr ještě subalova krajinovka – Zase budou chladné větry vát. Fotografie je téměř reklamou na ticho, které může narušovat jen vítr. A střídat tak bolest poryvů s trýznivostí ticha na planině.
Zase budou chladné větry vát, foto: subal