Každý z nás nese touhu přiblížit se svým umem některým fotografům. Fotoreportérem se však člověk musí už narodit. Jsou věci, které se nás nikdo nenaučí.
Snad každý z nás v sobě nese touhu přiblížit se svým umem fotografům tak zvučných jmen, jakými byli H. C. Bresson, R.Capa, W. Bishop. Být dostatečně blízko, na správném místě, v ten pravý čas. Mít prst na spoušti fotoaparátu a tepu doby. Co si budeme skromně nalhávat – jako si každý voják nese ve své tornistře maršálskou hůl, tak v každém fotoamatérovi je alespoň ždibec této ambice. Jenže, jako všude, je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.
Nemusel bych být přímo typ fotoreportéra, jakého popisuje Pierre Boulle ve svém bestselleru Fotograf (1954), který snímku podřídí vše, včetně lidskosti. Stačilo by mi, kdybych uměl včas a přiměřeně reagovat na události kolem sebe. O tom, že mé schopnosti se ani trochu neblíží mým idolům, jsem se přesvědčil před dvaceti lety, patnáct set kilometrů od domova. Stalo se to při návštěvě manželčiných příbuzných v Řecku. Ten den nás tchán vezl na ves kus za Soluní…
Na předtuchy a podobné záležitosti se dívám odjakživa skepticky, ale ten letní den o mně jakési tušení zavadilo. Se svými bezmála stodevadesáti centimetry se nerad krčím na zadních sedadlech automobilů a tak obvykle jezdím vpředu, vedle řidiče. Tentokrát jsem ale své oblíbené místo odmítl a přes urputné naléhání ostatních jsem se usadil dozadu na opačnou stranu. Dodnes nevím, proč jsem to místo odmítl opustit.
Cestou došlo mezi tchánem a jeho paní ke sporu, a kdo zná řeckou náturu, ten ví, že tito jinak báječní lidé se nemusí ani hádat, aby se jejich projevy jevily bouřlivými. Řidič zaujatý banálním sporem, zda zastavit či nezastavit u zelinářského stánku vedle silnice, zapomínal držet volant a nevnímal cestu před sebou. Díval se hlavně dozadu na nás v zarputilém očekávání podpory. Naše cesta mohla tímto způsobem pokračovat až k cíli (ostatně nebylo by to poprvé), kdybychom v rušném sobotním provozu neodbočovali doleva. Dodnes těch pár vteřin vidím jako ve velmi zpomaleném filmu:
Zběsile brzdící tmavohnědý fiat.
Vytřeštěné oči řidiče, který se snaží zvládnout smýkající se vůz.
Kvílení gum.
V posledním zlomku vteřiny tchánovi dochází, co se děje.
Instinktivně šlape na plyn – ten necelý metr k dobru vystavuje nárazu zadní kolo našeho auta, namísto středového sloupku dveří, za kterými sedí moje žena.
Pískání gum střídá zvuk bortícího se plechu a k zbláznění hlasitý jekot zkratovaného klaksonu.
Nezraněný, ale šokovaný a hlavně pořádně vytočený řidič fiatu vybíhá ze svého vozu, vyskakuje do výšky a oběma nohama naráz vykopává okénko u spolujezdce a zasypává tetu Marii sprškou střepů. Dopadá zpět, obíhá naše auto, otevírá dveře u řidiče, tahá tchána za límec ven a zasypává ho ranami pěstí.
V té chvíli jsem přestal sledovat ty dva a začal zjišťovat co je s mojí ženou. Seděla vedle mně s vyraženým dechem a nereagovala na mé volání. Když konečně dala najevo, že vnímá, odmítla se pohnout. Vypadala nechápavě a ptala se, proč má lézt ven, když se jí sedí dobře. Asi jsem řval hodně hlasitě, protože ti dva se přestali kočkovat a přiběhli mi na pomoc, vytáhnout Lojzku z auta. Stále ještě byla mimo realitu a nadávala, ať ji necháme na pokoji, že ji bolí bok. Její žebra se při nárazu setkala s mým loktem a já ten střet evidentně vyhrál (že jedno z nich úplně prasklo, jsme ale zjistili až po návratu domů). Konečně jsme všichni stáli vedle auta, až na pár oděrek a zhmožděnin zdraví. Tchán se ubezpečil, že nádrž srážku přežila a požár bezprostředně nehrozí. Řidič fiatu se omluvil za těch pár ran pěstí a utržený límec pantátovy košile. Oba svorně se pak dohodli o způsobu vyrovnání škody a opravě těžce poškozeného fiata a všechno začalo vypadat jako legrace a scéna z fantasmagorického snu.
Proč popisuji nehodu natolik banální, že by ji neotiskl ani bulvár v okurkové sezóně?
…Až když jsme byli všichni v relativním bezpečí, vzpomněl jsem si na fotoaparát, který mi ležel v okamžiku srážky na klíně. Našel jsem ho na podlaze i s fotobrašnou. Ani po tom, co se situace uklidnila, mě ale nenapadlo udělat jediný snímek z havárie. Nefotil jsem. Měl jsem úplně jiné priority. Jako fotoreportér bych si takový přepych nemohl dovolit.Jak jsem psal už na začátku – člověk to musí mít v sobě.
Předpokládám, že většina z vás má ve své knihovně Příběh fotografie od Daniely Mrázkové. Pokud ne, sežeňte si ji alespoň k prohlédnutí. Mimo jiné je tam dvoustrana věnovaná britskému válečnému fotografovi jménem Tim Page. Dovolím si vytrhnout z děsivého kontextu pár jeho slov o reportážní fotografii v průběhu války: „…jakmile se při akci citově angažujete a myslíte na morálku, na lidskost, nemůžete zmáčknout spoušť, nemůžete fungovat, nemůžete vůbec nic.“
Tím nechci dát najevo, že fotoreportéři jsou nelidové. Ale na těch nejsilnějších fotografiích, které znám, jsou z velké části děje a situace, kdybych ten fotoaparát nezvedl. Neuměl bych si udržet odstup, který je u takové práce nutný.
Tenkrát před dvaceti lety jsem už naprosto jasně pochopil, že k fotoreportáži mi chybí předpoklady, které se nedají naučit. Nemám tolik potřebný postřeh, ani nutnou dravost. A neumím hledět na svět s odstupem přes hledáček přístroje. Není to ani špatně, ani dobře. Prostě je to tak.
A i kdybych tu záležitost ofotografoval ze všech stran - mám stále v archívu negativy a diapozitivy od roku 1981. Z téhle dovolené jsem v něm snímky nenašel. Ani jiné z té doby. Začínala moje dlouhá fotografická pauza, kdy jsem – mimo jiné – hledal výrazové prostředky, které jsou mému myšlení blízké. Netušil jsem tehdy, že ta pauza bude tak dlouhá. Takže ilustrační záběry vůbec nesouvisí s příhodou popsanou nahoře a jsou jen směsí náhledů na okamžiky, kdy mi fotoaparát „sklouzne“ z mých oblíbených abstraktních témat.
František Richter