Snímek nutně vede k úvaze o tom, co vlastně víme a jak to, co víme, poznáváme. Nemusí totiž nutně platit, že to co vidíme, je také realitou a neoddiskutovatelnou pravdou.
Známý Sokratův výrok „Vím, že nic nevím“ pochopitelně nesouvisel s tím, že by jeho autor nic nevěděl, ale s určitou pokorou, se kterou přistupoval k poznávání světa. Velice rychle zjistil, že definovat jednoduché pojmy jako je statečnost nebo spravedlnost, vyžaduje především opuštění všech předchozích prekoncepcí a vlastních zkušeností a odvahu vydat se novým nevyzkoušeným směrem.
To jediné, o co se podle Aténského filosofa může člověk opřít, je kritický rozum, který klade otázky. Otázka je více než odpověď, představuje základní nástroj umožňující poznávání světa. Jen ten, kdo se ptá, se může něco dozvědět, má možnost najít pravdu. Zároveň platí paradoxní vlastnost poznání – to co víme, nám vytváří obzory pro další zkoumání a tázání. Jinými slovy čím více toho víme, tím více víme, že o světě víme málo. Tento začarovaný kruh může být pro někoho natolik skličující a nekomfortní, že buď na poznání zcela rezignuje, neboť ví své, anebo se propadne do hluboké filosofické skepse.
Novověká filosofie pak přinesla nový rozměr tohoto sporu o to, co můžeme vědět, totiž otázku, co nám dává bezpečné poznání světa. Na jedné straně byli empirici jako Hume či Locke, kteří dávali primát smyslovému poznání. Pravdivé a poznatelné je jen to, co je možné zachytit smysly (ať již přímo nebo nějak zprostředkovaně) a na rozum není úplně rado se spoléhat. Je přitom třeba říci, že jde o dobu, kdy na základě různých logických výroků a formulí vznikla tvrzení často protikladná nebo paradoxní. Útěk k experimentu je tak zcela pochopitelný.
Proti tomu stojí škola racionalistů v čele s Descartem, kteří za primární a jediný bezpečný zdroj poznání považují rozum. Optické klamy, špatně provedené experimenty, zanedbání nějakých fenoménů, to vše může vést k tomu, že poznáváme neúplně a nesprávně. Naopak rozum, pokud na něj budeme dosti přísní, nemůže dojít ke klamu.
Moderní filosofie je pak typická obratem k jazyku a nabízí jinou možnost – poznáváme řečí, která představuje základní limity našeho pochopení skutečnosti. Adekvátně o něčem mluvit, znamená pochopit a poznat to.
Schod do neznáma, foto: Spacetray
Fotografie Schody do neznáma, jako by pracovala se všemi zmíněnými koncepty poznání. Nabízí prostor, kdy rozum a zkušenost tuší přítomnost vody, ale současně si uvědomují, že jde o informaci zcela neostrou a proměnnou. Co vlastně přináší nového a k čemu je možné ji využít? Obraz nás vrhá do kontextu požadavku na vizuální poznání, nic jiného nemáme k dispozici. A nakonec jsou zde slova, kterými se snažíme o snímku hovořit či psát.
Gratuluji autorovi, kterým je Spacetray, k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších fotografií uplynulého týdne.
Spojení vrabců v pohybu, vody a organicky se vlnících kachliček nabízí fotografie A když se…, jejímž autorem je Mithrandir. Zaujme svojí hravostí a prací s motivy a tvary inspirovanými Gaudího pojetím secese.
A když se ..., foto: Mithrandir
Snímek na námět zřejmě nejznámější Dostojevského knihy nabízí shimmell. Jeho zločin a trest. je také symbolický, fragmentární, plný částečných postav a nejasné hranice toho, kde začíná vězení, co je a co není zločin a zda trest nakonec není především záležitostí vnitřní než vnější.
zločin a trest, foto: shimmell
Male universum od Dolittle si pěkně hraje s kapkami vody ve složité přírodní struktuře. Jako by chtělo ukázat, že řád, symetrie, ale také jejich drobné narušení, vytvářejí základní kulisy našeho bytí.
male universum, foto: Dlittle
Na závěr ještě jeden snímek, tentokráte s tématikou historickou. Sedmdesáté výročí konce války je námětem pro přemýšlení, vzpomínkové akce, reflexy dějin i osobní zastavení se. To vše se kondenzuje ve snímku Studium historie . od clostermanna s určitou dávkou ironie a nadhledu.
Studium historie, foto: clostermann