Jeho jméno věstí, že tohle nebude obyčejný kuchtík nebo prodavač v trafice. Rodiče ho pojmenovali prorockým jménem a tím ho vlastně hodili jako neplavce do vody. Platon se s tím popral skvěle. Fotí celebrity pro prestižní magazíny.
Ozzyho Osbourna dohnal k pláči a George Clooneyho málem taky.Ale do podvědomí lidí se dostal až focením hlav států. Na kontě jich má už více než 130, prohlédnout si je můžete na fotografově webu.
Fotograf Platon Antoniou
Co stojí za jeho úspěchem? Jak je možné, že se tento muž s tváří hezouna dostal mezi fotografickou elitu? Platon nemusí dlouho přemýšlet, odpověď zná. „Chceš-li uspět, musíš mít talent. Být dobrý. Bez talentu daleko nedojdeš. A musíš se stále učit a pracovat na sobě. Pokud tvoje práce nevypadá dobře, je to proto, že nejsi dostatečně vzdělán. Studoval jsem sedm a půl roku uměleckou školu a znám svoje dějiny umění. Nevím sice všechno, ale stále se učím, i nyní.Každý den,“ říká.
První prezident a dobytí New Yorku
Platon je až neobvykle ctižádostivý a sebevědomý. Přiznává, že pro to, aby uspěl, se musel hodně věci vzdát. „Nikdo mi neuvěří, jaké oběti jsem musel podstoupit, abych byl, tam kde jsem. Žádné chlastání s kamarády, ale nepřetržitá práce,“ říká Platon s vážnou tváří. Ale jen to by nestačilo. Platon je také věčný optimista, což pokládá za důležitý prvek této práce. „Nikdo s vámi jako s pesimistou nebude chtít pracovat,“ tvrdí. V jeho chování se odráží jižanský temperament zděděný po řeckém otci a gentlemanství, které mu do vínku přidělila pro změnu jeho britská matka.
Ozzy Osbourne, Pamela Anderson, Prince
Platon Antoniou prožil rané dětství v Řecku, kde se v roce 1968 narodil. V 7 letech se rodina natrvalo přemístila do Londýna. V centru Anglie také Platon později studoval – na škole St. Martin’s School of Art grafický design. Ještě před tím, než v roce 1992 s vyznamenáním školu absolvoval, získal ocenění nejlepšího vycházejícího fotografa. Poté si ho přizvala ke spolupráci britská Vogue a Platonova hvězdná kariéra mohla začít.
Typická je hlavně jeho vášeň v dramatických situacích. Často fotí širokoúhlým objektivem za tvrdého světla a fotografii následně převádí do kontrastní černobílé. Obvykle také snímá základní výřez obličeje a dovoluje tak přímý pohled do očí. Obraz na diváka útočí okamžitě.
Al Pacino
Platonova talentu si všimli za krátko i v časopise George, pro který už v necelých třiceti letech fotografoval George Johna F. Kennedyho. Poté se přesunul do New Yorku. Zde vznikaly jeho známé snímky hollywoodských hvězd pro časopisy jako Rolling Stone, Vanity Fair, Harper’s Bazaar, Esquire, GQ, Newsweek či The New Yorker. Ale jak už bylo řečeno, nebyly to celebrity, kdo ho vynesl ke hvězdám.
Odsouzený k focení autorit
Zásadním rokem byl pro Platona rok 2000. Tehdy dostal zadání vyfotografovat titulní stranu pro časopis Esquire, na které měl být dosluhující prezident USA Bill Clinton. Podmínky byly více než omezující: žádný širokoúhlý objektiv a žádné dramatické osvětlení, tedy nic, co bylo pro Platonovu tvorbu obvyklé. Bill Clinton měl být zobrazen jako vážený a důstojný člověk. Na focení bylo vyhrazeno přesně osm minut.
Platon dodnes vzpomíná, jak mu po dobu fotografování dýchalo na záda 30 prezidentových mužů. V posledních 30 sekundách si řekl: „Kašlu na to. Kdy budu mít zase příležitost fotit prezidenta.“ Nasadil „širokáč“ a vyzval Clintona, aby se pokusil vyjádřit lásku. Všichni v místnosti zalapali po dechu. Prezident roztáhl nohy, položil ruce na kolena a usmál se širokým úsměvem. „Během deseti sekund byl snímek hotov,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý fotograf. Odvaha se Platonovi vyplatila. Dnes patří tento snímek k nezobrazovanějšímu z jeho tvorby.
Bill Clinton
Psal se rok 2007 a Platona čekalo další důležité focení. Mladý fotograf už byl sice otrkaný z předcházejících zkušeností, ale nyní šlo už opravdu do tuhého. Čekalo ho focení s ruským mocnářem Vladimírem Putinem pro Time Magazine. Platon se však nenechal zastrašit a opět do toho šel po hlavě. Za portrét Putina získal první cenu v soutěži World Press Photo a potvrdil tím svou mimořádnou schopnost pro fotografování autorit.
Vladimír Putin
Po focení mu hodně lidí vyčítalo, že ruského premiéra vyfotil jako příliš okouzlujícího. Platon je ale toho názoru, že jemu nepřísluší někoho kritizovat nebo ho zobrazovat ve špatném světle. „Moje role je zachytit charakter člověka. Pokud bych dělal něco jiného, byla by to propaganda,“ soudí.
Řečník z televizních show
V roce 2008 Antoniou oslavil své čtyřicáté narozenin a spolu s nimi přesun do redakce významného magazínu New Yorker. Zde se zaměřuje na mnoho závažných témat včetně volby nového amerického prezidenta či portréty příslušníků americké armády.
Snímky ze série Afghánistán
Rok nato se spojil s organizací Human Rights Watch, která pomáhá lidem bojujícím za rovnoprávnost v zemích, kde jsou potlačovaná lidská práva. Fotí také osobnosti z oblasti umění, sportu a businessu. V té době už má za sebou focení více než 130 prezidentských portrétů při setkání OSN v New Yorku. Z těchto fotografií v roce 2011 vytvořil knihu Power.
Mahmoud Ahmedinejad, Jacob Zuma
Platon fotil se světovými vůdci jako Muammar Kaddáfí, Barack Obama, Mahmoud Ahmedinejad, Dmitry Medvedev, Benjamin Netanyahu, Hugo Chavez, Mahmoud Abbas, Tony Blair, či Silvio Berlusconi, a to samozřejmě nezůstalo bez zájmu. Jaké to je dostat se k nim tak blízko?
Václav Klaus, Barack Obama
Platona si zvou do vysílání světová zpravodajská média a ten jako rozený řečník se zájmem odpovídá: „Muammar Kaddáfí? Nebyl jsem si jistý, zda je to nejšílenější nebo nejchytřejší člověk v místnosti. Co vím je, že ho nelze podceňovat. Je v něm něco temného. Byli jsme blízko, téměř jsem na ruce cítil jeho dech. Někdy jako fotograf rozpoznáte v lidech démony. Cítil jsem v Kadáffím něco temného a chladného.“
Muammar Kaddáfí
Fotograf s ostrými lokty
Je něco jiného fotit krásné celebrity a modelky a něco jiného fotit světové vůdce. Platon vysvětluje, že mu v tomto ohledu mu hodně pomáhá jeho snížený respekt k autoritám. „Na škole jsem měl kvůli tomu velké problémy, dnes je mi to ku prospěchu,“ prozrazuje fotograf žijící dnes s manželkou a dvěma dětmi v New Yorku. Od jediného prezidenta se dočkal tvrdého odmítnutí a to od Sarkoziho.
Silvio Berlusconiho popisuje jako prezidenta s největším sex appealem a Viktor Juščenko by mohl být příjemný ředitel školy. Atmosféra při focení ale tak vtipná není. „Je kolem mě třeba 30 lidí, kolikrát i více než sto. Volají na mě, tahají mě za paže a říkají, že můj čas už vypršel. Je to šílené. Naučil jsem se vybudovat si ochrannou zeď, abych byl schopen vnímat toho, koho fotím,“ dodává Platon, který má v portfoliu také českého prezidenta Václava Klause.
Silvio Berlusconi
„Nejsem fotograf ani portrétista,“ říká Platon, „jsem vypravěč, který používá fotografii jako nástroj. To je nakonec i moje role ve společnosti, vyprávět příběhy, a tak přispět k tomu, aby lidé přemýšleli o určitých věcech jinak.“ Platon v sobě uvážlivého filozofa nezapře. Jakkoliv ale zní jeho historky v televizních show romanticky, zůstává stále komerčním fotografem, který má za úkol dodat do redakce co nejvíc dramatický materiál. „Starý“ Platon by ho pravděpodobně odsoudil za to, že kazí charaktery lidí tím, že podává falešný obraz. Dnešní čtenáři si však žádají akční snímky a to jde Platonovi skvěle.