Alea iacta est. Nebo jinak: je dokonáno. Ve čtvrtek byli oznámeni vítězové Photo Annual Awards za rok 2012. Pojďme si říci, co takového může jedna soutěž přinést.
Určitě ode mne nečekáte, že budu dštít síru na něco, v čem mám prsty. Tedy přesněji řečeno, nemám prsty ve vítězných souborech, ale mám prsty v tom, že se ty soubory fotek sešly, aby mohly být porovnány, změřeny, zváženy
A mám prsty v tom, že byly porovnány, změřeny, zváženy, ale už naštěstí jsem neporovnával, neměřil a nevážil.
Nature 6 : Man's Landscape, Oceans Series, 1. cena za rok 2012, foto: Dragomir Vukovic
Z výše uvedeného je jasné, že nelze ode mne očekávat obvyklý sobotní koutek nenávisti. Budu muset asi jen chválit, když v tom sám jedu. A pomlouvat ty druhé. Tak to má ostatně být, takhle to je v Čechách obvyklé. Jen se občas zapomene říci, že je to kvůli tomu, že je to cinklé. Nebojte, tohle já nedělám. Pěkně vám servíruji, že tohle je cinklé od samého počátku.
Jak dopadla soutěž Photo Annual Awards už asi všichni od čtvrtka víte. Kdo snad ne, tady je link, ale myslím, že to kvůli tomuto jednomu čtenáři ani nebylo nutné. Taky asi všichni až na tohohle jediného trumpetu víte, že právě dnes v sobotu bude za chvilku ve Wall Gallery v Teplicích zahájena veliká přehlídka vítězných fotografií na fakt velikých plochách o rozměru 1,25 na 2,5 metru, tedy tak velkých, že možná leckdo z vás ještě takhle velkou svoji fotku neviděl (poznámka pro ty, co to čtou v neděli a dále: tenhle odstavec prosím rovnou raději přeskočte, nebo vás klepne). Těchto ploch je tam na 40, takže si divák stihne odkoukat přes 200 vítězných fotografií. Vlastně bych tedy měl říct, že kdo má nohy a pár korun na vlak, měl by ještě dnes utíkat. Jednak tam teče víno zdarma a jednak je tam pouť s perníkovými srdci, takže až vás ty fotky otráví, můžete si koupit cukrovou vatu a dát si Miro Šmajdu. (Tak prý toho ne, ten prý byl jen loni. Ostatně program je tady).
Black Woman, Sea | Orange Wall, Green Man, Emotions Series, 1. cena za rok 2012, foto: Namsa Leuba
Vlastně není tedy potřeba dnešní článek psát. Všechno víte a všechno můžete vidět na vlastní oči. Nebo přeci jen je to jinak? Myslím, že ano. Chtěl bych napsat ne o jednotlivých fotkách, které opravdu můžete shlédnout třeba i na internetové přehlídce vítězů, ale chtěl bych napsat něco málo o smyslu takovéto soutěže. Protože takováto soutěž a výstava, to není jen nějaké to sportovní řečí určení vítězů – umění nejde přece řadit do závodu na 100 m – ale hlavní smysl je v tom, že ukazuje něco velmi důležitého, něco, co vybíhá z běžné denní perspektivy. Překračuje limity, do kterých je uzavřeno konvenční vnímání světa. Vítězné fotografie jsou nejen jiné, než jak vypadá všední den, ale tato soutěž svým rozmáchlým a furiantským záběrem do světa ukazuje i trochu jiný svět, než jaký se nám snaží představit Czech Press Photo.
Co tím myslím? Ne, nemyslím tím, že je tam soubor Erica Fabiana, který ukazuje svět drog možná o malou trochu naléhavěji, než jak ho ukazuje standardizovaný svět Czech Press Phota. Že pohled Fabiana je drásavější o ten trochet osobního nasazení a splynutí a osobní vplynutí do příběhu, který zaznamenává tak, že musí sedět tomu člověku se stříkačkou za krkem. Že to prostě není jen tolik časté, a tak tedy i pak nepříjemně často rozpoznatelné obkreslování nějaké situace objektivem během třídenního výlety do Egypta. Tím to opravdu není, protože je to dokonce i trochu sporné. Nebo alespoň neférové.
Tsunami zaparkovaná auta, Fukushima "No-Go Zone", Japonsko,
Motions Series, 3. cena za rok 2012, foto: Pierpaolo Mittica
Síla vítězných fotografií soutěže Photo Annual Awards jako celku, jako jejich souhrnu, je v podstatě ve způsobu uvažování těch fotek. Přesněji: že ty fotografie a ty soubory uvažují. Že nejsou dělány jen pro záznam nebo ukázání nějakého jevu, nebo děje. Ale že vždy je z nich cítit a pod nimi je cítit, že jim šlo o zobrazení čehosi hlubšího, čehosi, co patří k naší, lidské a existenciální výbavě.
Velmi často se setkávám u začátečníků, nebo epigonů epigonů, cože mají vlastně fotit. „Vždyť už bylo přeci všechno nafoceno!“ Tato soutěž posílá tento názor astronomickou rychlostí k čertu. Ukazuje, že témata nemusíte hledat ve válkách, v zlomových drastických chvílích, kdy umírají na bojišti lidé, a teče krev. Ukazuje obyčejně, že není třeba fotit efektně, ale že stačí mít jen touhu sdělovat a fotit efektivně.
Pineapple, Emotions Series, 3. cena za rok 2012, Klaus Pichler
Ukazuje, že se stačí dívat kolem sebe, a pořád lze stále a donekonečna objevovat cosi nového, co říká něco podstatného o nás. Podívejte se na vítězný soubor Ivy Jašminské. Za tématem jezdila pár zastávek tramvají. Příběh dvou sester, dvojčat, žijících pospolu s pomalu dohasínajícím zrakem a sluchem. Copak to není příběh toho nejhlubšího, co nás rozechvívá? A vůbec není třeba se za tím trmácet do Thajska na barikády rudých košil. Vždyť se podívejte na soubor Julie Kozerski, na její postupné a vlastně hororové odkrývání odvrácené strany hubnutí. Stavu, kam každá ženská chce dojít, protože diktát lajfstajlu je neúprosný. Copak nás to nefackuje až do samé podstaty? Je podstatou hubnutí opravdu tato postava a takováto duše?
Stmívání IV., Grand Prize Awards za rok 2012, foto: Ivana Jašminská
Snad každý příběh, každý soubor z kolekce této soutěže přináší nějaké podobné hluboké otázky. Dalo by se o každém jednotlivém souboru hovořit, ale to není mým úkolem. To je úkolem vás. Hlavně proto jsou takovéto soutěže dělány. Jestli Czech Press Photo chce být kalendáriem a po dvaceti letech dávat rychlou orientaci, kdo kde umřel, kde vybuchla bomba, jak se šklebil Klaus, má Photo Annual Awards za cíl se ptát, jaké nové krajiny duše objevila fotografie.
Stále mne fascinuje, že je možné nejen co stále objevovat. Ale že je to dokonce takový prudký a neutuchající a jiskřivý vodopád. Na vás je, abyste do tohoto vodopádu skočili.