Dialog je pozoruhodný proces výměny slov a vět, která vyvolávají odezvu, zájem druhého o to, co je pronášeno. Je to pravý opak monologu. Co když se ale v dialogu setkají dva solitéry
Karel Kryl ve své písni Monology pěkně identifikuje formu komunikace, kterou často považujeme za dialog. Jsou v ní přítomní dva lidé, kteří sice sedí u jednoho stolu, provedli všechny společenské rituály a snaží se tvářit zdvořile, ale přesto v nich není známka zájmu o druhého, o to co říká, ani jaký je.
Moderní metaetika by se proti takovému postoji možná bouřila a upozorňovala na skutečnost, že každé slovo, gesto i prosté bytí vedle někoho je aktem, který druhého ovlivňuje, provokuje, manipuluje či posouvá do jiného kontextu. Onen dvojitý monolog, o kterém mluví Kryl, není monologem v pravém slova smyslu, protože i když si aktéři nenaslouchají, jsou součástí hry. Již jen to, že pronášejí věty je výsledkem reflexe existence druhého.
Oba přístupy mají přitom něco do sebe.V běžné mluvě můžeme dokonce narazit na dialog se sebou samým nebo se svým svědomím. Člověk se v literatuře – ale nejen v ní – se sebou pře, diskutuje, argumentuje, bojuje. Freud pak má celou triádu ego, superego a id, které společně vytváří to, co tvoří osobnost. Tyto složky přitom sledují různé zájmy, mají různé hodnoty a chování člověka je výsledkem dialogu mezi nimi.
Přesto je pravý dialog dvou osob něčím speciálním. Oba jeho aktéři se navzájem respektují, naslouchají si a společně se snaží najít odpověď nebo alespoň společný kontext. Dialog je něčím, co vyžaduje určitou odvahu, neboť v něm není jasný výsledek, je to vyjití z komfortní zóny. Masarykovo tvrzení, že demokracie je diskusí, znamená, že jde o přístup ke společnosti, který vyžaduje respekt k druhému.
Snímek MONO zachycuje zdánlivý dialog dvou objektů, které ale dialog vést nemohou. Je zde namalovaná postava se svým stínem a nadpis mono jednoznačně odkazuje k tomu, že si sám se sebou tento člověk stojící v kruhu vystačí. Druhým prvkem je postavička z Lega, avšak ani ta dialogu schopná není. Ze svého trojrozměrného pohledu sleduje dvourozměrného člověka.Má nekonečně větší pohybové možnosti, ale přesto nemluví.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je bacil2 k podařenému kontextuálnímu dílu a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Konec textilní továrny je pěknou dokumentaristickou prací autora subal, která černobílým provedením akcentuje emocionalitu a časovost snímku. V době, kdy si divák stavbu prohlíží, zde ona již není. Jediné, co zbývá, je vzpomínka, kterou fotograf materializuje do obrazu, a dva hasiči si ji odnášejí ve své mysli domů.
Konec textilní továrny, foto: subal
Živé organismy mají zajímavou strategii prodlužování své existence. Nejde jim o maximalizaci trvanlivosti jedné entity, ale o předávání genetické informace, tedy vlastního otisku dále. Člověk k této činnosti připojuje také zajímavé sociální, psychologické i kulturní hledisko, jak ostatně zachycuje například snímek Vzducholoď od belrok.
Vzducholoď, foto: belrok
Oko nomáda tentokráte zakotvilo téměř uprostřed republiky a všímá si krásy Santiniho architektury. Snímek nese název na pouti za světlem ... III. a nabízí zajímavou hru křivek, světla a historické atmosféry Zelené hory.
na pouti za světlem ... III., foto: oko-nomáda
A na závěr ještě jeden snímek z ulice, neutišené, nekulturní, pusté, ale přesto zajímavé v detailu a geniu loci. Snímek nese název inspirovaný plakátem, totiž Hlas a jeho autorem je snopa.
Hlas, foto: snopa