Martin Heidegger proces poznávání připodobňuje k prozkoumávání světliny v lese – obcházíme ji ze všech stran, nikdy ji nevidíme celou, každým okamžikem se mění.
A přesto, naše předchozí zkušenost s ní je pro to, abychom tu aktuální viděli, důležitá. Z tohoto důvodu navrhuje, abychom pojem pravda, který je tvrdý a jednoznačný v myšlení nahradili raději odhalováním neskrytosti.
Svět se nikdy nezjevuje v celku, což je fakt, který velice dobře zná každý umělec. Dílo je vždy snahou ukázat část světa, kterou vnímá umělec. Pro někoho je tento proces cestou dekompozice světa na jednodušší struktury, jako v případě kubismu, pro jiného do nitra hmoty jako pro expresionisty, nebo snahou o zachycení emocionální vrstvy odstupující od zjevovaného u impresionismu. Podobně bychom mohli samozřejmě pokračovat dále.
Co potřebujeme k tomu, abychom nějakou část světa mohli zahlédnout? Potřebujeme světlo. Jan Patočka upozorňuje, že v mnoha jazycích jsou svět a světlo etymologicky blízké pojmy. Jenže, jak každý fotograf ví, světlo se ve světě, pokud se neuzavře do umělého pečlivě utěsněného ateliéru, mění. Není nikdy stálé. To, co chápeme jako svět, podléhá nepřetržité změně, protože světlo, které je nám dáváno, nás zachycuje ve stále nových situacích. Je zde ale ještě jeden rozměr změny – měníme se i my sami, neboť naše zkušenost se světlem a světem, nás formuje v tom, co v něm hledáme, vidíme, jak jsme rychlí a kudy se díváme.
Má tedy pravdu Hérakleitos, když tvrdí, že dvakrát nevstoupíme do stejné řeky? Má i nemá. Změna jistě existuje, dokonce jsme zmiňovali dva procesy změny – transformaci naší zkušenosti a světla. Ale současně musíme říci, že světlo nikdy nevidíme přímo, vidíme ho jen díky odrazu. Volný prostor v kosmu na první pohled vypadá černý, ale to jen proto, že není vyplněný něčím, na čem by se mohlo odrážet světlo.
Svět, jakkoli se měnící dává jistý pocit alespoň částečné stability. To, že se měníme my je ale asi ještě podstatnější – to, že si neseme do poznávání všechny své předchozí zkušenosti, je ukázka toho, že ona nemožnost dvakrát vstoupit do téže řeky je jen částečná. Proto mohou myslivci chodit na posedy čekat na zvěř, fotografové navštěvovat místa, která jsou pro ně zajímavá a doufat v dobré světlo.
Martin Heidegger svoji myšlenku o světlině v lese vztahuje ještě k jedné zajímavé věci. Ona světlina nemusí být něco, co by bylo nám vnější. Ono světlo odrážející se od okrajů světliny může být uvnitř nás samotných. Umění je pak procesem odkrývání těchto vnitřních světlin. Ve skutečnosti totiž nefotíme, nesocháme ani nemalujeme to, co se nám přímo zjevuje, ale toto ukazování se světa postupně proměňujeme naší zkušeností, myšlením, pohledem.
Krása vždycky předpokládá čas a trpělivost. František Saleský tvrdil, že co nic nestojí za nic nestojí. Jen skrze čas, který si dáváme na to, abychom světlinu prozkoumali, získáváme možnost vidět to skutečně důležité.
Fotografie Poslední ..... zachycuje místo, které je jistě zajímavé na focení v průběhu téměř celého dne. Autor nemusel být trpělivý a udělat snímek hned. Nemusel čekat. Ale rozhodl se, že zkusí jít hlouběji, počká, získá zkušenost s prostorem. A v posledním možném okamžiku vytvoří fotku.
Gratuluji Rumovníkovi P k podařenému trpělivému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Visitor je snímek zachycující více emoci než hmatatelný objekt – ukazuje, že malování světlem, představa, že focení je faktografickým sběrem dat, je neadekvátní. Autorem je gore008.
Visitor, foto: gore008
MoniSan nabízí pohled do zrcadla. Nikoli ale jednoho jednoduchého, ale do roztříštěného, zlomeného, více směrného. Ukazuje, že nastavit si zrcadlo nemusí být procesem jednoznačným a jednoduchým. Velmi totiž záleží, jakým směrem ho přiložíme. Snímek nese název V myšlenkách.
V myšlenkách, foto: MoniSan
Téměř do nebe.... je snímek, který působí jako variace na Pavla Kozdase, ovšem z rukou Subala. Nabízí pohled na strukturu i pohled do nebe.
Téměř do nebe...., foto: subal
Někdy se do dobře komponované fotografie dostane vtip a nemusí to být vždy klaun. V případě snímku 2+2+2 jde o výbornou kompozici, nadhled, a dokonce i ti klauni se objeví. Hotmandarin ukazuje, že každý prvek má své místo ve světě, jako v Komenského dílech.