Pro fenomenologii je typické, že člověka nevidí jako hotový objekt, ale jako něco, co se vyvíjí, mění a roste. Michal Altrichter proto zdůrazňuje, že ve svém bytí zažíváme ustavičné in fieri, nebo-li podle Jana Patočky je život spojený s pohybem. Aniž bychom se pohybovali a stávali neexistujeme.
V lidové mluvě často můžeme slyšet, že někdo potřebuje osobní prostor. Co to ale znamená? V prvé řadě to může být chuť nebýt těsně svázaný formou, do které se člověk musí vejít. Je-li bytí pohybem a stávání se, pak pokud má být takové bytí svobodné, vyžaduje, aby k tomuto stávání se měl určitý prostor.
Druhý význam je ale neméně podstatný – Georg Lakoff ukazuje, že prostředí má zásadní vliv na to, jak přemýšlíme, mluvíme, zdá se, že podstatně utváří to, čím nebo kým jsme. Jan Sokol v této souvislosti zdůrazňuje, že člověk je jediným tvorem, který nemá žádné přirozené prostředí. Prostředí, ve kterém žije si musí konstituovat každý sám.
Mít prostor tedy znamená – mít v moci prostředí, které si utváříme, do kterého můžeme promítnout to, co potřebujeme a chceme, protože je to právě prostředí, které nám strukturuje naše bytí. Jinými slovy, prostor je to, co nám umožňuje být sám sebou. Je to místo, které musíme konstruovat, se kterým musíme umět pracovat. Současně je to něco, v čem sami můžeme a musíme žít. Je velkou zkušeností pouštních otců, že nejtěžší je být sám se sebou, tedy nemít ve svém osobním prostoru nic, mimo sebe sama.
Osobní prostory, foto: hotmandarin
Jak spolu ony dvě pozice souvisí je zřejmé – osobní prostory jsou tím, co si utváříme, v čem se můžeme měnit, a co ale současně mění nás. V jistém zjednodušení bychom snad mohli říci, že osobní prostor je tím, co osobu nejen ohraničuje, ale i utváří. Jistě, osoba bez druhé osoby není osobou, neboť není konstituována vztahem, ale stejně nemůže být osobou, pokud nemáme osobní prostor.
Lidové úsloví říká, že do dýní a do lidí nikdo nevidí, což je tvrzení, které je jistě pravdivé i ve vztahu k osobnímu prostoru. Často můžeme v druhých zahlédnout jisté fragmenty či struktury, vazby s druhými, které si v něm pěstují, ale současně nikdy nevidíme vše. Druhý je vždy tajemství, které není možné dostatečně prozkoumat.
Snímek Osobní prostory ukazuje, právě takovou situaci. Prostor ohraničený jemným závěsem, ve kterém se cosi děje, jsou v něm lidé i objekty, ale nemáme možnost je dostatečně prozkoumat a vidět, máme o něm jen omezené představy. A přesto je tu svět fantasie, která nám dává možnost domýšlet si, projektovat do druhých svůj svět. Jako bychom životní prostor druhého chtěli vyplnit mi sami.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků.
Je podzim. Období roku, kdy na první pohled svět usíná, krajina se ukládá k spánku, shazuje listí. Pro někoho čas smutku a sklíčenosti, pro jiného nejmalebnější barevné období v roce. Shimmellův snímek podzim ukazuje podzim trochu jinak – potlačuje barvy, mlhu, listí. Ale v šedé barvě rostlin a fotbalové branky se odkrývá cosi tajemného, teskného, krásného.
Z trochu jiného úhlu pohledu nasvěcuje toto období v roce Adamec, který svojí barevností a technickou kvalitou snímků právě podzimní klima systematicky vykresluje. Z fotografie je přímo cítit vůně vlhkého podzimu, jako by se člověk mohl hned vydat na procházku a sám něco vyfotit. Takový je snímek Podzimní.
Podzimní, foto: adamec1
Jahru ukazuje, jak silný zážitek může přinést pohled na brutalistickou architekturu. Fotografie H je zachycením pocitu surové monumentality, opakující se vzorů a struktur, práce s betonem, který je obnažen tak, aby k němu měl divák snadný přístup. A někde v tomto myšlenkovém poli se pohybují lidé, jako by nic netušící, pluli mimoběžným světem.
A na závěr ještě jedna podzimní abstrakce – měsíc nad poli od Jiřího Z.
Měsíc nad poli, foto: Jiří Z.