Karel Václav Rais ve své známé básni tématizuje cestu k domu následovně: „Cestička k domovu známě se vine. Hezčí je krásnější než všecky jiné. … A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval.“ Jde o báseň, která je pozoruhodná nejméně dvěma momenty, které autor nemohl v době jejího napsání rozhodně zamýšlet
Předně jde o text, který se ve škole učil asi každý. Je jednou z mála společných kulturních reálií, které spolu budou sdílet téměř všichni občané, každý ji má vrytou v paměti.
Z hlediska uměleckého najdeme v české literatuře jistě mnoho kvalitnější textů, tento ale svojí dostupností dítěti a patetičností pro dospělého tvoří určitý společný základ, který je možné všeobecně sdílet. Znát báseň je jedna věc, ale vědět, že ji zná druhý, že s ním máme společný statek ukrytý někde v neuronech našeho mozku, je věc druhá, pozoruhodná a krásná.
Druhý moment je ona tematizace domova. Tím, že je báseň tak známá, vytváří určitý koncept domova, ke kterému se můžeme vracet. Domova nikoli jako místa nějak krásného, ale domova jako stavu, ke kterému směřujeme, jako místu vzpomínek, krásy, bezpečí. Domova nikoli jako místa ve světě a pro svět, ale zcela mimo něj. Byt, do kterého přicházíme na návštěvu je prostou stavbou, kterou může architekt popsat a fotograf nafotit. Ale domov, domov je něčím jiným, privátním.
Cesta domov, foto: Zoran 2
K domovu směřuje cesta – ono vyjití ze světa k domovu, ze společnosti k osobnímu prožitku, je důležité. Takový domov totiž nemůže nikdo zcizit. Když čteme Magorovi básně z vězení, je v nich cítit, že domov ve vězeňské cele nemá. Má ale naději, svojí myslí a svým bytím opouští věznici. Idea domova je pro něj něčím, co má spojeného s láskou, k čemu směřuje a v co věří. Domov je zdrojem síly a naděje.
Zoran 2 nabízí na snímku Cesta domov člověka, který už na své cestě domů jde po mnohokráte. Bezpečně ji zná a vede po ní i svůj dobytek. A přestože je to on, kdo ví, že právě tato cesta vede k domovu, musí se opírat. Vůl mu dělá pomocníka, aby mohl spočinout v domově.
Gratuluji autorovi k dalšímu mimořádně povedeném snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Co nic nestojí, za nic nestojí. Toto heslo může člověka v životě provázat často – dává mu sílu běžet, i když je to těžké, vstát, i když by raději ležel, neohlížel se, když má cíl před sebou. Jít na dřeň a doufat, že má dost sil na to, aby protnul pásku a mohl padnout vyčerpáním k zemi. Takový je snímek od zewag Za vítězstvím!
Za vítězstvím!, foto: zewag
Také subal nabízí běžeckou tématiku, ale jinak rámovanou. Jen fragmentární, méně vyčerpávající, s větší lehkostí, ale s o to překvapivějším vyprávěním okolo – Přidej !
Přidej !, foto: subal
Jokr7 se umí dobře dívat. Vidět věci a situace, které druzí nezahlédnou a fotoaparátem je rámovat a interpretovat. Tak jako to dělá na snímku pražská ochutnávka turistická, se dvěma šašky a pěticí turistek.
pražská ochutnávka turistická, foto: Jokr7
Na závěr ještě snímek ukazující titěrnost člověka ve složité struktuře světa kolem nás. Kdybych měl ilustrovat knihu o diskursní analýze, tak bych zvolil asi právě snímek monoskop od bacil2.
monoskop, foto: bacil2