Některé věci nevidíme jen proto, že je máme na očích denně. Zkusme se na ně občas podívat očima turisty, který jen prochází.
Kousek od České Lípy je nevelký městys Horní Police a ten má jednu zvláštnost. Most vedle mostu – jen pár metrů od sebe. Ten starý, původní, z roku 1840 silně poškodil čas a „bratrské“ tanky v srpnu 1968. Takže vedle postavili nový, železobetonový. Ze starého kamenného mostu se tak stala pěší zóna a jedna z výrazných dominant městečka. Není nijak zdobný – pár lamp a plastika ukřižování – ale uchovává genius loci toho místa.
Několikrát denně po něm procházela moje žena Aloisie, když ještě v Horní Polici pracovala. A protože je taky postižená tím zvláštním tikem, který nutí člověka jedno oko stále přimhuřovat, aby lépe viděl do hledáčku – často tady zastavovala a snažila se zachytit jeho podobu (a někdy i více než to) svým fotoaparátem.
Horní Police je malá obec a tak si jí místní lidé brzy všimli a začali být zvědaví. Nebylo jim jasné, co na tom relativně malém prostoru stále dokola fotografuje.
A tak se stalo, že jednoho dne se u ní zastavila místní rodačka, tašky s nákupem odložila k nohám a navázala hovor: „Dobrý den, koukám na vás už kolik dní a pořád si říkám, co tady asi tak můžete pořád fotit…?“
„No…ten most přece…“ zasmála se Lojzka.
„No jo, to vidím“ zakontrovala ta paní, „ale vždyť jste tady skoro každý den… Vy jste od památkářů nebo to děláte pro nějaké noviny?“
„Ale ne. Jen se mi líbí. Je krásný, jak se mění.“
„Mění?… Vždyť je to pořád stejný starý most!“
„A víte, že není?… Ráno na něj svítí slunce úplně jinak než v poledne nebo večer. Někdy prší nebo sněží a jindy jde od řeky mlha…. Občas se na něm někdo zajímavě zastaví nebo posadí a jindy vypadá jako scenérie z filmu o konci světa. Navíc má svoji historii. Postavili ho lidé, co už dávno nežijí, celé generace se na něm nějak podepsaly a on zase na nich …to vše je na tom mostě poznat, když se pozorně dívám.“
Paní se chvíli zahleděla kamsi do neurčita a už se na nic neptala. Z výrazu tváře bylo znát, že se rozpomíná na ty uplynulé desítky let, kdy byl její život se starým mostem více či méně propojený. Pak se usmála, zvedla tašky a vydala se domů.
Šla přes most krokem turisty, s hlavou vztyčenou a oči…
...oči měla otevřené jako někdo, kdo právě nachází cosi dávno zapomenutého.
Snažím se na svět kolem sebe dívat jako ta paní, když odcházela od mé ženy. I výhled z bytu, kde žijeme přes dvacet let, je stále úžasně nový. Stále tam nalézám pohledy, které jsem buď přehlédl, nebo je odkryl čas, lidé, příroda… A co teprve, když vyrazím z domu…
Zdaleka ne vše, co takhle spatřím, se mi podaří zachytit fotoaparátem. Popravdě – jde jen o zlomky pocitů, nálad a stavů, které občas zobrazím tak, aby byly alespoň trochu přenositelné. Ale to asi zná každý z nás, kdo fotografii nebere jen jako řemeslo nebo arénu na trumfování se výbavou…
Autorkou doprovodných fotografií je Aloisie Richterová