Antoine de Saint-Exupéry říká, že to, co je důležité, je očím neviditelné. To, co za něco stojí, existuje, o důležitých věcech není možné říci, že nejsou, ale současně se ukazuje jako nesmírně obtížné je chtít detekovat.
Tomáš Špidlík napsal knihu, která nese název „Integrální poznání“, ve které se snaží ukázat, že v rovině přirozené zkušenosti není nikdy možné zachytit svět a jevy v něm v dokonalé plnosti.
Karl Marx předpokládal, že existuje hmota, která svoji vysokou strukturací dokáže produkovat něco, co označoval jako nástavbu, tedy kulturu. To skutečně důležité pro Marxe byla ale hmota. Naopak Teilhard de Chardin tvrdí, že pokud bychom člověka rozložili na atomy, na nejmenší stavební částečky, které lze myslet, celého člověka bychom nezískali. To, co by mělo hodnotu by nám uteklo skrze prsty a nezářilo jako charakteristické spektrální čáry v potenciálním spektrometru připojeném na krematorium.
Výzkum tacitních znalostí jde ještě dále. Zatímco všichni výše zmiňovaní očekávali, že o tom podstatném je možné mluvit a psát, byť třeba obrazně, tedy provádět explikaci, výzkum tacitních znalostí tento přístup komplikuje. To, co je důležité se zdá být nejen neviditelné a plně nezachytitelné, ale také ani nevyřknutelné. Biblický Job v jednu chvíli zůstává sedět v okruhu svých přátel nad svým životem, nad neštěstím, které ho potkalo a mlčí. Struktura, ze které ve skutečnosti vychází naše konání a myšlení je do velké míry skryta v našem nitru, kombinuje nevědomí s hlubokou zkušeností, s dovedností, jak by řekl John Dewey, nahlédnout situaci, od které jsme vrženi.
Valerie a večírek divů, foto: hotmandarin
Pokud ale to, co je určující pro naše bytí není ani vyslovitelné a ani viditelné, má smysl to vůbec zkoumat? Pokud bychom řekli, že ne, je otázka, zda by věda měla vůbec nějaký smysl. Stala by se nástrojem techniky, která zkoumá věci užitečné, ale nikoli ty podstatné. Martin Heidegger proto uvažuje o neskrytosti, jako o aktivním procesu poznávání.
Nemůžeme nikdy říci, že bychom s ním mohli být hotovi, nikdy nemáme dostatečné množství poznání, aby fenomén ze světa byl před nás postaven ve své plnosti. Slovy Jana Patočky se fenomény zjevují postupně, ale tato postupnost má význam nejen v logické posloupnosti zjevování, ale také v tom, že tato postupnost dává prostor pro to, abychom se měnili mi sami.
Umělecké dílo jako jistá cesta k odhalování neskrytosti – také ono je procesem a nikoli statickým objektem – ukazuje to, co na první pohled nemusí být zřejmé. Je platónským stoupáním v jeskyni, kde z různých úhlů a v různých tvarech může odhalovat to, jaký svět je.
Snímek Valerie a večírek divů) ukazuje, jak umělecké dílo může prozařovat strukturu světa, odhalovat strukturovanost celé situace a dávat nahlédnout pod povrch věcí. Právě tam se ukazuje svět ve své zajímavosti a kráse, právě tam je možné ho vnímat v hloubce a opravdovosti. Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Anna Hogenová tvrdí, že to, o co v životě jde, to podstatné je jednoduchost. Jen jednoduché je to autentické a opravdové. A právě s motivem jednoduchosti pěkně pracuje snímek o geometrii od Jokr7.
o geometrii, foto: jokr7
Napol si hraje s abstraktní fotografií v barvách, které jsou nerušivé a meditačně tlumivé. Dává návod na to, jak se zklidnit, zkoncentrovat se a hledat. I proto se táže – A kde je kouzelník?
A kde je kouzelník?, foto: Napol
Subal se snímkem Po dešti. jako by sledoval opačný proces než odhalování neskrytosti, totiž usiloval o skrytost jiného. Neskrytost a skrytost spolu ale těsně souvisí. Dávají dohromady pohled na celek, kterému lze rozumět.
Po dešti, foto: subal
A na závěr ještě jedna pěkná, nevýstřední, klidná a nevybočující – Karlínské Kaštany 2 od Spacetray.
Karlínské Kaštany 2, foto: Spacetray