Jednou z prvních věcí, které se student fyziky naučí, je pracovat s různými vztažnými soustavami. Často dokážeme najít takovou, ve které je výpočet velice jednoduchý a elegantní. A vedle ní stojí jiná, v níž je úloha téměř nevyřešitelná. Takový přístup nejen očekává schopnost měnit perspektivy, ale i schopnost dívat se na úlohu jinak než mechanicky.
Tato volba vztažné soustavy ale není jediným „trikem“, kterým se musí mladý fyzik vyzbrojit, aby mohl dobře počítat. Tím druhým a neméně důležitým je schopnost volby vhodných souřadnic. Jedním problémem tedy je odkud se na určitý problém dívat a druhým, do jaké metrické struktury si ho chceme promítnout. A platí totéž, co jsme říkali u vztažných soustav – volba dobrého řešení vede často k poměrně jednoduchému výsledky a naopak postup, který bude nešikovný dokáže vše značně zkomplikovat.
Fyzika je zajímavou vědou v tom, že nám umožňuje dívat se na přírodu, kterou jsme obklopeni a současně v ní pojmenovávat zákonitosti. Ukazuje se, že skrze zákony vyjádřitelné v matematické formuli jsme schopni předvídat, jak se část přírody bude chovat, jsme schopni dosáhnout toho, že ji budeme ovlivňovat. A když jsem dost šikovní, mnoho věcí lze spočítat. Dokážeme předpovídat budoucnost vzdálených objektů jako jsou galaxie nebo hvězdy, ale i modelovat, co se stane, když se srazí dva vozíky na kolejích.
Toto pojetí fyziky je do velké míry spojené s Isaacem Newtonem. Už za jeho života, ale i krátce po smrti, o něm vznikají epitafy, básně, přídomky. Je označován jako nový Mojžíš. Objevitel řádu a pravidel, jimiž se musí řídit celý vesmír. Zdá se, že zákony fyziky jsou něčím, z čeho se nelze vymanit. Newtonovský projekt fyziky měl jasný společenský akcent – na jedné straně umožnil přesně konstituovat ideál občana jako někoho, kdo poslouchá a řídí se zákony, na straně druhé otevíral perspektivy osvícenectví a rozumu.
Newtonova fyzika byla přitažlivá ještě z jednoho důvodu. Zdálo se, že vše poznání je téměř na dosah. Zbývá rozluštit několik posledních záhad, propočítat náročnější situace a budeme vědět vše. Jeho koncept tedy nabízel jakousi magickou všemohoucnost – znalost budoucnosti i minulosti, zákonů, kterými se vše řídí i možnost toto vše podřídit pod patronaci rozumu. V polovině 19. století byli vědci často vnímání jako skvělí experimentátoři, muži patřící do vyšších pater společnosti se svými vystoupeními, osobami majícími magickou moc, ale jen malý vztah ke skutečnému světu.
Toto kouzelnictví vědy je pak něčím, co pro mnohé zůstává pro tuto oblast lidské činnosti typické, jako to nejvíce dostupné a viditelné. Téměř nikdo si nedovolí zpochybnit primát vědy, její technické úspěchy, to, že má k dispozici něco, co není možné jen tak smést ze stolu. Paul Karl Feyerabend ale přesto hovoří o vědě jako o mýtu. Proč? Protože její výpověď o světě není široce pochopitelná. Pro většinu lidí je k dispozici pouze nějaká elementarizovaná forma, plná metafor a přirovnání, které se skutečnou vědou nemá nic společného.
Věda si zvykla na to, mít v sobě cosi magického, čím může ovládat lidi a i budoucnost. Stala se mýtem, který má velké sociální konsekvence. A právě to je něco, s čím se Feyerabend nechce smířit. Snad právě proto je důležité i umění, jako způsob, jak se dívat na svět ještě z jiné perspektivy. Jestli něco totiž 20. století ve vědě přineslo, pak zjištění, že „zdravý selský rozum“, je tím pravděpodobně nejhorším způsobem, jak o ní uvažovat.
Snímek, jehož autorem je Napol ukazuje nataženou ruku do víru něčeho, co není snadné poznat. Je prstem, toužícím se přesvědčit o reálnosti něčeho, co se zdá být neuchopitelné, nejasné, složité. A přesto má smysl se takto natahovat, měnit vztažné soustavy a metriky. Kam až dosáhneme, však netušíme. Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na další fotky uplynulého týdne.
Rostislav Jirků D.E. nabízí pohled na dvojí náboženství. Na náboženství vesnického baroka a konzumního stylu života. Obě měly a mají své limity, ale i silné stránky. Snad někde mezi nimi se bude dát žít. Fotografie nese název In The Shadow Of The Cathedral.
Bezejmenná II je projektem AdélaHa. nabízí pohled na ženu, která je pokreslená, jako by na sobě nesla vypravování celého světa. A přesto nemá tvář, je veřejným anonymem.
Bezejmenná II, foto: AdélaHa.
František Mikuš ukazuje, že jako fotograf se umí velice dobře dívat a hledat místa, která mohou být pro diváka zajímavá. Tak jako na snímku někde uprostřed zachycuje trhlinu někde uprostřed vod, v čase, kde bychom ji nečekali a neviděli. A přesto hlubokou a nezpochybnitelnou.
A na závěr ještě zajímavá barevně koncipovaná fotografie subala Paměti starých zdí.
Paměti starých zdí, foto: subal