Když Zygmunt Bauman hovoří o tekuté modernitě, tekutém dohledu nebo společnosti, má na mysli skutečnost, že mnoho fenoménů, které denně zakoušíme a cítíme, že existují, není možné polapit do slov či jasných pojmů. Kdykoli se o to pokusíme, zmizí, deformujeme jejich hranice či význam, uniknou nám. Ač se snažíme sebevíce, protékají nám mezi prsty.
Nutno ovšem říci, že Bauman není samozřejmě první ani poslední, kdo takový zážitek v oblasti, které se celý život věnoval zakoušel. Milan Knížák se velice podobně staví k definici umění – mohu jen kroužit kolem slovy, ale co to umění je, se jimi ohraničit nedá, říká. Knížák si velice dobře uvědomuje, že problém není jen v tom, že nemáme adekvátní slovník, ale také v tom, že cokoli k umění řekneme způsobí postupné rozšíření hranic. Jakákoli snaha o pojmenování, tedy vede k tomu, že nám pojem vyklouzne z rukou.
Podobně mnohem dříve přemýšlel Aurelius Augustinus, který tvrdí o čase, že sám vnitřně dobře ví, co čas je, zakouší ho a má s ním přímou smyslovou zkušenost, ovšem pouze jen do té chvíle, než se ho na vymezení času někdo zeptá. Pak všechny kategorie časovosti mizí, jeho jazyk je nedostatečný, neví, co má říci.
Opět jako by šlo o fenomén, který je téměř k polapení, ale vždy zázračně vyklouzne. Augustin si velice dobře uvědomoval to, co později ostře formuluje Martin Heidegger, totiž, že čas je něčím, co způsobuje vnitřní ustrojení člověka. Mít v sobě smysl pro čas, jisté vlastní vnitřní hodiny, je něčím nezbytným pro pobyt ve světě. Bez vlastní časovosti není bytí, ale současně čas se nedá chytit.
Téměř k polapení..., foto: Napol
Immanuel Kant hovořil o transcendentálních pojmech, pojmech, které jsou mimořádně důležité pro naše myšlení i jednání – krása, pravda, dobro – které se definovat nijak nedají. Ono Knížákovo verbální kroužení kolem je tím nejvíce, co pro ně lze udělat. To podstatné, jako by bylo lidským slovům nedostupné. A přesto se nechávalo v jednotlivinách člověkem zakoušet.
Ostatně je to i zkušenost lidské paměti. Když si na něco chceme vzpomenout často máme pocit, že dané slovo již máme na jazyku, ale v ostrosti svého zaměření nám vždy uskočí. Zdá se, že pro paměť platí podobný princip, jako v kvantové mechanice Heisenbergův princip neurčitosti. Všechno současně vědět nemůžeme. Přesto naštěstí ani v paměti ani v životě člověka se nezdá, že by komutátor byl nějak velký. Jen občas rozmaže něco důležitého.
Snímek od Napol s názvem Téměř k polapení... je manifestací honu na sebe samého, pokusem uchopit se a ohraničit, jak bychom mohli říci s Henri Bergsonem ducha a hmotu svého já. A přesto je pokusem nikdy nedokončeným, výkřikem, který nás bude neustále nutit začínat znovu. Pokusem, bez kterého nemá smysl žít, ale současně aktem, který se nikdy zcela nepovede, který v nás bude až do konce dnů rvát naše nejvnitřnější uchopení nás samých.
Gratuluji autorovi ke krásnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Když už přemýšlíme o oné neuchopitelnosti a nepolapitelnosti, pak snímek Dance Odyssey zachycuje něco, co by se ve španělštině řeklo jako duende. Tanec, ve kterém mizí čas a prostor, prostupují se aktéři a vstupují do stavu jistého nad-já. Autorem je hotmandarin.
Snímek Starý most – Bratislava od Roman110 je ukázkou to, jak může práce s barevností pomoci v pochopení a promyšlení toho, co je před nás stavěno, co se nám dává poznat. Fotograf se tak stává interpretátorem skutečnosti.
Starý most – Bratislava, foto: Roman110
Krajina od Jindry H. zaujme barevným podáním i jistou tichostí, do kterého diváka zve. Ten má pocit, že se ocitá uprostřed filmu, který ztišil zvuk a v divákovi vyvolává chvění, dávajíc mu prostor k vlastnímu promyšlení viděného.
A na závěr ještě působivá hra stínů, hran a tvarů od vhumanika na snímku mezi hroty ze stínů ven.
mezi hroty ze stínů ven, foto: vhumanik