Domov je rozšířením vlastního já. Jistě nejde o vztah biologický, ale je to místo, kde jsme si jisti vším, čím můžeme. Tvrzení, že součástí já je domov, je asi něčím, co by podepsala většina psychologů.
Pro Jana Patočku není domov nějakou stavbou nebo fyzickým prostorem, něčím, co lze zapsat do katastru nebo do nájemní smlouvy. Domov je rozšířením vlastního já. Jistě nejde o vztah biologický, ale je to místo, kde jsme si jisti vším, čím si můžeme být jisti u sebe samotných. Nejde tedy o prostor absolutní jistoty či bezpečí, ale o extenzi toho, co považujeme za vlastní já. Tvrzení, že součástí já je domov, je asi něčím, co by podepsala většina psychologů.
Jan Sokol, tchán Patočky, pak upozorňuje na to, že člověk nemá žádné přirozené prostředí. Zatímco liška může svým způsobem říci, že je doma v lese, člověk nic takového říci nemůže. Je nucen si své přirozené prostředí vytvářet a přizpůsobovat si ho tomu, co sám potřebuje. Jde o jednu ze zásadních vlastností, kterou se člověk liší od zvířat.
MoML 12.dubna 2016, foto: martin.breza
Domov je tedy člověkem vykonstruované interakcí s okolím utvářené rozšíření vlastní osobnosti. Specifikum takového prostoru je obvykle také v tom, že nás v něm mnoho nepřekvapí. Mnoho lidí chodí doma „po slepu“, intuitivně sáhne po talíři a již dopředu ví, že bude kulatý a bílý a nemusí se na něj ani dívat. Mentální modely tedy přenášíme do reality svého domova, takže jedno od druhého lze odlišit jen velice obtížně.
Snímek MoML 12. dubna 2016, jehož autorem je Martin Březa ukazuje, že se věci mohou jinak jevit a jinak být. Snímek nápadně připomíná scénu s jeskyní, kterou zná každý z Platóna – ideje nevidíme skutečně, vidíme jen jakési stíny, které na ně mohou odkazovat. Před námi se tak objevu scenérie, kterou lze číst dvojím způsobem – jde o popelnici a hasicí přístroj, nebo o ptáka a budku? Člověk, který by měl podobnou scénu doma, by zřejmě nezaváhal – budku ani ptáka by vidět nemohl. Jistota, jakoby byla směňována za moment překvapení, za potenci jít za hranice viditelného světa.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Kudy, tudy... je snímkem zachycujícím někdy nepochopitelnou změť značek, upozornění a varování. Informační cedule, které mají člověku pomáhat, se stávají v jisté koncentraci matoucím prvkem, díky vhodnému kontextu pak i součástí absurdní scenérie. Autorem je tchmes.
Kudy, tudy..., foto: tchmes
Zebry jsou se svými pruhy pro Středoevropany obtížně pochopitelná zvířata – ani v té nejlepší ZOO jejich maskování nefunguje, působí směšně, bizarně. Fotografie Maskování jakoby chtěla celému vnímání těchto kopytníků dát nový rozměr a nechává je splývat s kachlovým obložením. Zebry působí dojmem odevzdaného zoufalství, zkoušejíce poslední možnost vizuálního úkrytu. Snímek pořídil reddwarf23.
Pěknou hru s pastelovými barvami předvádí na fotografii Večerní barvy Olda Polda. Světlo v jeho podání není bílé, neboť jeho lampa září jako velice chladná hvězda – oranžovo červeně. Jakoby čekala na svou vnitřní přestavbu zatím se prezentujíc geometrickou přesností.
Pomníky jsou na první pohled něčím monumentálním až věčným, stavěné dobovým hrdinům a interpretačně zajímavým zdrojem. Ale snad nic více nepodléhá změnám nálad, módy i vnitřních záchvěvů společnosti jako právě ony. Čím větší jsou, tím více. Fotografie destrukce. je emocí prostá, tichá, dekomponující realitu autorem je shimmell.
destrukce, foto: shimmell