Nic neváží, je neurčitá, šedivá, abstraktní a přesto řídí naše chování, životy i kontexty, ve kterých poznáváme svět. Taková by mohla být stručná charakteristika vzpomínky.
Rumunský spisovatel a filosof Mircea Eliade hovoří o fenoménu věčného návratu. Snaží se ukázat, že společnost se mění jen zcela nepatrně a že koncept mýtů, tedy kolektivních vzpomínek je tím, co ji nejen drží pohromadě, ale také jednoznačně určuje.
Eliade, ale také například Jung uvažují o existenci jakéhosi kolektivního nevědomí, zásobníku vzpomínek, které nemají jasný obrys a které jsme jako konkrétní lidé ani neprožili. Ty jsou uloženy do našeho dědičného kódu a kultury tak, že je nelze oddělit od toho, co běžně nazýváme lidství. Jsou v jazyce, výtvarném umění, právním myšlení i našem svědomí. Jde o mýty, které si naši předkové předávali, aby dokázali vysvětlit zákonitosti světa – proč existuje úroda, proč lidé umírají nebo jací existují bohové.
Naše běžná vzpomínka je ale dosti odlišná. Předně není něčím objektivním, ale bytostně subjektivním prožitkem. Vzpomínka je obrazem něčeho, co jsme prožili nebo si to alespoň myslíme. Je tedy vázaná na konkrétní osobu a její vědomí. Obraz je přitom dosti odlišný od reality samotné, neboť ji musí subjektivizovat, extrahovat z ní to důležité a interpretovat to v jiné formě, než v jaké došlo k samotnému prožitku.
Fotografie vzpomínka…, kterou zachytil Kubislav5 je ukázkou toho, jak vlastně vzpomínky většinou vypadají. Mají v sobě cosi tajemného, co není snadné prozkoumat a proniknout. Opravdový klíč k jejich poznání totiž neleží v rovině striktní racionality. Jsou šedivé a neurčité, amorfně ohebné kdykoliv mají být exponovány a artikulovány, ukazují stále nové složky, vrstvy a nejasnosti. Jsou živým organismem.
Fotografie tak zachycuje právě všechna tato schémata a užívá k tomu příznačné výrazové prostředky. Černobílá barva s hrubým zrnem, spojení viditelné ruky a obličeje odrážejícího se neostře v okně vlaku, motiv cesty, jako nekončícího procesu i kupé jako intimního osobního prostoru.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Niet úniku je snímek ukazující prostor, který je podobný pracovnímu táboru či vězení. Je zde střežená hranice, ostrý plot, za který není možné jít ani vidět. Ohraničuje prostor legendami opředeného světa venku. A spolu s autorem snímku, kterým je Miro Lakota, se člověk může nechat vtáhnout do setmělé atmosféry nejistoty, strachu, útisku a práskačství, kde sice lze vést iluzi normálního života, ale ta může být v okamžiku změněna zásahem dozorce v nekončící utrpení.
Ivanna nabízí snímek Zbloudilá zachycující dívku s červeným kloboukem v podivném šedém světě bez zeleně a dalších lidí. Postavu tak nechává prožívat existenciální úzkost samoty uprostřed nekonečných šedých hor.
Zbloudilá, foto: Ivanna
Poslední stoupání… je ukázkou ze života hmyzu, který chce jít dál, ale nemusí přesně vědět kudy. Snímek od ilonag3 se stylem nachází v určitém dialektickém pnutí mezi konkrétním a abstraktním, černým a bílým, hmotou a formou.
Poslední stoupání, foto: ilonag3
A na závěr ještě jeden pohled do jarní krajiny. Nese název „Jak si to nalinkujeme... ...takové to budeme mít“ a jeho autorem je No21. Nabízí nejen svěží barevnost, ale také pohled na vztah lidské přesnosti a pragmatičnosti s organickou nespoutaností přírody.
Jak si to nalinkujeme..., foto: No21