Často tam, kde je řečené faktum, nemusí být pochopení. A tam kde existuje pochopení, není třeba pečlivé faktografie. Tato zásada na první pohled může působit zvláštně.
V mnoha vědách se uplatňuje princip evidence based – mějme důkazy a na základě nich se rozhodněme. Tento přístup je v posledním desetiletí patrný také u politiky, pro kterou je jistým obratem k technokratické práci s daty.
Jistě, fakta jsou důležitá a potřebná. Tvoří základní pojítko mezi námi a světem, dávají půdu tomu, co o něm můžeme tvrdit. Bez fakt, se nacházíme v prostoru dojmů, které nemohou zakládat na žádné seriózní setkání. Ostatně pokud listujeme například v Masarykovi, pak jeho maxima, že demokracie je diskuse, není otázkou diskuse o dojmech, ale pečlivě odpracovaného soustavného hledání pravdy.
Heidegger pak tvrdí, že tázání se je zbožností myšlení. Jak tomu rozumět? Mnoho lidí si představuje učení jako proces, během kterého načteme a nastudujeme co největší množství informací, které nám poslouží k tomu, že jsme schopni odpovědět na otázky, které před nás rozprostře zkoušející. Jenže právě takové učení žádným učením není. Skutečné učení začíná až tam, kde si s naučenými fakty nevystačíme, kde se začínáme ptát.
Již Aristoteles tvrdil, že počátkem filosofie je údiv – údiv ale není nějaké prosté divení se. Abychom se mohli nad něčím udivovat, musíme toho mnoho vědět, rozumět určité problematice a pak v ní najít něco, co nám nesedí, na co nedokážeme aplikovat žádnou z dostupných teorií a myšlenek. V takové situaci se rodí údiv a od údivu už je jen kousek k jeho formalizaci a ohraničení, tedy k tázání.
Fakta tedy potřebná jsou, ale myšlení se rodí až tam, kde fakta nemůžeme interpretovat stávajícími teoriemi. Tento poznatek je nesmírně cenný nejen pro filosofii, ale především pro každého člověka. Často žijeme v situaci, kdy máme k dispozici atomické faktum, ale jen málo známe kontext. Je snadné druhému vmést do tváře něco, co samo o sobě může být pravdivé, ale současně k tomu nemáme žádný klíč, kterým bychom mohli chápat souvislosti.
Velké historické události, rodinné křivdy, ale i spory o životní prostředí často vycházejí z toho, že jednotliví aktéři mají fakta, ale nemají chuť hledat porozumění. Porozumění, jak zdůrazňuje filosofie dialogu, se nemůže dít v nitru izolovaného jedince. Pravda není věcí mezi věcmi, je něčím, co se může vyjevit a má smysl, jen skrze vztah. Jen tam, kde dochází k setkání dvou lidských tváří, se může utvořit prostor pro porozumění.
Slovo porozumění v sobě obsahuje základ rozumět – tedy mít schopnost ve svém rozumu mít určité faktum, rozumět mu. Ale obsahuje také předponu po – porozumění je to, co přichází až po znalosti faktů. Je otázkou dialogického setkání, ve kterém najednou jednotliviny ustoupí do pozadí. Stávají se méně důležité a méně ostré. Proto, že chtějí vytvářet vztah, blízkost.
Někdo může namítnout, že je to relativizováním pravdy – pravda buď je nebo není. Domníváme se však, že takové pojetí pravdy, je sice možné v technice – most buď spadne nebo nespadne, píše Dewey, ale nikoliv v životě nebo v umění. Tam nejsou k dispozici binární opozita. V nich je prostor pro žitou vztahovost.
Máme téma továrny – místa, na kterém se vyrábí, záznamy o prodejích a nákupech, počtu komínů a zaměstnanců. Jak ale ukazuje Joshua Freeman – továrna je především místem, kde se utvářela společnost, její struktura, sociální vazby, význam vzdělání, sociální otázky. Moderní společnost je zrozená v továrně. A najednou faktum počtu zaměstnanců má jen malou cenu, protože to podstatné nemá kvantifikaci.
Snímek /// zachycuje továrnu, jedno z nejmateriálnějších a nejkonkrétnějších míst. Výrobky odsud odcházejí jeden jako druhý. A přesto Zoran_2 zde dokáže vidět abstrakci. Překročí faktum do prostoru porozumění. Gratuluji autorovi k velice pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Honzj nabízí pěknou dvoubarevnou strukturní abstrakci s názvem Světla a stíny 1, ve které si hraje s různými povrchy a jejich vlastnostmi. Možná to, co vypadá na první pohled hrubě a nepřístupně může být na dotek zcela jiné.
Světla a stíny 1, foto: honzj
Lukáš Uher se většinou na DIGIareně prezentuje snímky kopcovité krajiny. Tentokráte vlny převedl z rurální na urbánní prostor a vznikla pěkná architektonická fotka – Berlin waves.
A když už jsme u těch kopců a abstrakcí, tak zapadnout by neměl ani snímek Desert Abstract. Naznačuje, jakou moc ve vyjadřovacím jazyku fotografie má ořez. Autorem je hotmandarin.
Desert Abstract, foto: hotmandarin
A na závěr ještě jemná cesta do nitra lidské duše v podání fotky: Sociální experiment: ztráta iluzí... od schizoafektiv.
Sociální experiment: ztráta iluzí.., foto: schizoafektiv