Daniel Kahneman v řadě svých experimentů popisuje, jak snadno člověk upadá do kognitivních zkreslení a nelogických rozhodnutí, tedy jak snadno dokáže být manipulován. Naše myšlení není zdaleka tak racionální, logické a systematické, jak by se na první pohled mohlo zdát, respektive, jak sami o sobě smýšlíme. Tento mýtus člověka, jako bytostně racionální bytosti, je vlastně příběhem osvícenců, který s sebou již skoro tři století neseme. Ostatně i současný druh člověka jsme nazvali homo sapiens sapiens – člověk moudrý.
Racionalita a logika se dostaly do centra zájmu osvícenectví, které se snažilo ukázat, že člověk je vlastně strojem ovládaným geniálním myšlenkovým centrem. Centrem, jemuž emoce nesluší, které pocity musí vytěsnit. Kahneman ale ukazuje, že věci jsou složitější a že velkou část (drtivou část) rozhodnutí děláme do značné míry emočně, bez velkého přemýšlení. Máme pocit, že to, co před sebou vidíme je vše, co existuje a snažíme se tento svůj světový vjem zakomponovat do svého konzistentního příběhu.
Americký psycholog se domnívá, že celé naše myšlení je vlastně projevem psaní určitého příběhu, kterému chceme věřit. Jednak proto, že jinak myslet neumíme, ale také proto, že je to rychlé a funkční. S tímto tématem pracuje řada dalších osobnosti, jako je například Nassim Nicholas Taleb, který upozorňuje na mnohé limity takového přístupu – nedokážeme skrze něj předpovídat neočekávané události, jen průměrujeme to, co známe, podceňujeme roli náhody ve prospěch jednoduchého schématického mýtu.
Kahneman i Taleb se domnívají, že jsme se od tradičně přijímané interpretace mytologické společnosti příliš neposunuli. Snaha o tvorbu racionálního, dobře zdůvodněného rozhodování je vlastně jen klamem, nátěrem, kterým se snažíme zamaskovat to, kým ve skutečnosti jsme. Nátěrem, který je velmi tenký a nepříliš pevný, který může vypadat hezky, ale při bližším zkoumání zjistíme, že s oním mýtem osvíceneckého racionalismu nebo modernější analytické filosofie nemá nic společného.
Když se setkáváme s určitou situací, nikdy ji nedokážeme vidět celou. Kahneman ukazuje, že snaha o takový přístup by byla v rozporu se základními evolučními determinanty lidského druhu. Ve skutečnosti, říká tento psycholog, je to tak, že se podíváme na situaci a snažíme se ji spojit s našimi předchozími zážitky a zkušenostmi, které se zdají být více nebo méně podobné. Z nich pak sestrojíme nějaký příběh, který musí dohromady dávat smyslu.
Sedí-li před námi dívka na chodníku, budeme s velkou pravděpodobností uvažovat, zda je nám sympatická nebo nikoliv. Pokud ano, a ještě se bude tvářit tajemně, můžeme rozpohybovat vlak fantazie, který sám doplní to, co k jejímu „poznání“ potřebujeme. Když k ní přistoupíme a oslovíme ji, nemáme před sebou neznámého člověka, ale poměrně rozsáhlý a sofistikovaný model někoho, kdo je sice jen málo podobný skutečnosti, ale zato dobře vypovídá o nás samotných a našich zkušenostech.
Možná i tím může být fotografie nebo výtvarné umění tak přitažlivé – vždy máme možnost vidět něco, do čeho můžeme projektovat nás samotné. A nemusíme vlastně říci ani ono „dobrý den“ a svůj kognitivní obraz si nechat rozbít. Dávají nám tedy prostor proto, aby nám byli zrcadlem. Jen musíme vědět, že to, co v nich vidíme, nejsou většinou primárně zachycené objekty analyticky rozkrájené, izolované a popsané. Ale příběh, který píšeme o sobě samých.
Gratuluji Zoran_2 ke snímku E. zachycující jednu takovou dívku, s pozoruhodnou výtvarnou kvalitou, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Chloor ukazuje, jak na fotografii vrstvit jednotlivé snímky na sebe a skládat z nich jeden kompletní obraz. Respektive to, že takový přístup nemusí být intuitivní nebo jednoduchý. Fotografie nese název Oh my God....
Oh my God...., foto: chloor
Schizoafektiv nabízí fotografii To léto nám Evelyn trochu zazpívala... a tak jak je u něj obvyklé, akcentuje svůj způsob vidění světa před nějakou přesnou dokumentaristickou strategií.
To léto nám Evelyn trochu zazpívala..., foto: schizoafektiv
Ještě není vše ztraceno. od subala před nás klade otázku po naději. Naději jako jisté perspektivě životní motivace, esence, která nás táhne k potřebě tvořit a sledovat věci z jiného úhlu pohledu. Ztraceno nikdy není vše, možná jen náš pohled není dost pečlivý, zkoumavý, originální.
Ještě není vše ztraceno, foto: subal
A pohled z druhé strany nabízí ve svém snímku vhumanik – grafika všedního dne je malou manifestací beznaděje.
grafika všedního dne, foto: vhumanik