František Dostál: Plachý fotografující (rozhovor)

František Dostál je nenápadný postarší muž. Bydlí v normální ulici u lesa, v běžné panelákové garzonce. Nemá zde televizi ani internet, jen haldy filmů, zvětšenin, knih, fotografických časopisů, monografií a diplomů z výstav. Ve sprchovém koutě zabírá nejvíce místa zvětšovák a skvrny na smaltu od vývojky a ustalovače naznačují, že zde rozhodně není hlavním výrobním nástrojem Photoshop.

Autor sám sice vypadá nenápadně, jeho výraznou tvorbu však pravděpodobně zaznamenala většina z našich čtenářů v novinách, časopisech i v knihách. Snímky Františka Dostála většinou obsahují jemný vtip a spojení několika prvků do neobvyklé kompozice. Intenzita, s jakou od poloviny 60. let zaznamenává svět okolo sebe způsobila, že jeho snímky jsou mimořádně cenným sociologickým dokumentem života české společnosti v posledních čtyřiceti pěti letech.

Životopis

František Dostál se narodil a vyrůstal v chudých poměrech prvorepublikových a protektorátních Vršovic v dnešní Praze 10. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou, kde se poprvé dostal do těsnějšího kontaktu s fotografií. „Zabýval jsem se rentgenovou kontrolou svárů a proto jsem se naučil negativní i pozitivní proces. O tvůrčí práci jsem se však začal zajímat až o několik let později,“ říká. Navštěvoval sportovní školu Otakara Jandery a už po ročním tréninku ve skoku vysokém vyhrál titul mistra republiky v této disciplíně. Kvůli zdravotním problémům sport opustil.

V 60. letech začal pravidelně jezdit do Zlonic na Sázavě, kde nafotografoval svůj stěžejní soubor Letní lidé. K tomu dodává: „Dlouhou dobu jsem netušil, že toto bude nejvýznamnější cyklus mého života a že se jím budu zabývat přes dvacet let. Zpočátku jsem dokonce neuchovával filmy a po nazvětšování snímků jsem je vyhazoval. Až po čase mi došlo, že ty záběry jsou zajímavé nejen pro mě a moje přátele, ale i pro budoucnost.“ Druhým významným motivem Dostálovy tvůrčí práce je Praha a život v jejích ulicích.

Přestože je Dostál co do počtu uveřejněných fotografií jedním z nejúspěšnějších českých autorů, nikdy se nestal profesionálem. Celý život působil ve Škodě Praha, kde se mimo jiné podílel na vývoji reaktoru pro temelínskou jadernou elektrárnu. Souběžně s touto prací publikoval tisíce záběrů, které čtenářům tehdejších novin a časopisů přinášely obveselení. Představoval své snímky na desítkách autorských výstav, obeslal bezpočet salonů a kolektivních přehlídek po celém světě. Na konci 70. let se jeho fotografie objevily na výstavách dvou ročníků soutěže World Press Photo.

TECHNIKA

Sedm Minolt na 250 let života

František Dostál si koupil svůj první fotoaparát – Etaretu – ve věku šestnácti let za „stromečkovou brigádu“ v Jizerských horách. „Po vojně jsem si pořídil Weru, která měla kvalitnější objektiv se světelností F2,8. Pracoval jsem s ní velmi dlouho a vystřídala ji až Exakta o deset let později. S tou jsem však nebyl spokojený, protože nezvládala můj způsob přenášení v batohu a byla proto velmi poruchová,“ říká.

V roce 1975 vyhrál v soutěži Asahi Pentax Spotmatic, rok na to získal kvalitní Minoltu SRT 303. Přestože od té doby používal také Horizont, Pentacon Six nebo Mamiyu 645, zůstal věrný Minoltám. „Tyto aparáty jsou velice spolehlivé, protože mají bronzová kolečka, která vydrží. Nakoupil jsem si sedm těl, abych měl rezervu, a dodnes jsem dodělal pouze dvě. Každá moje Minolta měla životnost dvacet pět let, z čehož lze odvodit, že nyní mám vybavení na dalších 250 let života,“ dodává Dostál.

Rozhovor

Vyrůstal jste v prostředí, kde by vás rodiče vedli k fotografii?

Narodil jsem se do velmi chudých poměrů meziválečných Vršovic. Jednalo se o oblast právě budovaných činžáků obklopených chudinskými koloniemi. Atmosféru tohoto místa přesně vystihnul Svěrák ve své Obecné škole, která se – ve skutečnosti i ve filmu – odehrávala právě zde. Jako kluk jsem znal skutečného učitele Hnízda i Rosenheimovy a často jsem si hrával v okolí Elektrárenské ulice na Bohdalci. Rodiče mě tehdy fotografovat neučili, ale ve škole jsem velmi rád maloval. A vzpomínám si na jednu ze svých prvních knih – Dášenku, kterou mi daroval můj strýc, zahradník Karla Čapka.

V patnácti letech jste začal jezdit na Sázavu pod zlonickou hlásku, kde později vznikl váš stěžejní soubor Letní lidé. Co vás k těmto výpravám vedlo?

Těch důvodů bylo víc. V otcových Rodokapsech jsem se dočetl, že hospoda U Klokana, která byla v našem domě, je jedním z center trampů v Praze. Poznal jsem místní společnost a zjistil jsem, že je to moje krevní skupina. Cesta z vršovického nádraží k Sázavě stála pár korun a trvala půl hodiny. Setkávala se zde úžasně svobodná parta, lidé, se kterými byla radost prožít neděli. Přijel jsem tam v sobotu večer (v té době byl den volna jen v neděli), zpívali jsme u táboráku, ráno došlo na koupání...

Kdy vás napadlo, že byste si vzal do tohoto prostředí aparát?

Asi v 27 letech. Ze začátku jsem tomuto fotografování nepřikládal velký význam. Snímky jsem pořizoval pro potěšení těch, které jsem zachytil. Přes týden jsem povedené záběry nazvětšoval, o víkendu jim je rozdal a negativy většinou vyhodil. Nenapadlo mě, že by ty filmy mohly mít nějakou cenu. Až o pár let později jsem si začal vytvářet archiv.

Patříte co do počtu publikovaných snímků k českým přeborníkům. Jak jste toho jako celoživotní externista dosáhl?

Bude to znít sebestředně, ale byl jsem pilný. Neměl jsem kamarády mezi šéfredaktory, ochotné spolužáky z FAMU ani ze žurnalistiky. Musel jsem se spolehnout sám na sebe. Přes 90 % později zveřejněných snímků jsem redakcím doručil bez objednávky a korespondenčně. Vždy jsem se pečlivě zamýšlel nad tím, pro jaký typ čtenáře je ten který titul určený a podle toho jsem volil motivy snímků. Například jsem věděl, že Květům je zbytečné poslat reportáž z hospody a naopak Mladý svět jí může využít.

Byl jste úspěšným autorem. Už tehdy jistě musela fungovat lidská závist.

Ano, to je jedna z nejhorších vlastností českého národa. A přitom v mém případě nebyla vůbec oprávněná, protože z externího přispívání do novin rozhodně nešlo zbohatnout. Asi se zasmějete, když vám řeknu, že můj „honorář snů“ za sérii snímků pro Národní divadlo činil devatenáct korun.

Proč myslíte, že jste uspěl se svými snímky?

V 60. letech jsem se trefil do doby, kdy noviny a časopisy hledaly náhradu za všudypřítomné pohledy na kombajny, čadící komíny továren nebo dělníky při odpichu. Potřebovali, aby někdo navázal na tradici prvorepublikové a protektorátní magazínové fotografie, která byla v 50. letech tabu.

V tisku jste uspěl díky tomu, že jste byl aktivní a své fotografie sám nabízel redakcím k otištění. Bylo to tak i v případě vaší účasti na stovkách mezinárodních výstav a salonů?

Ano, opět jsem nelitoval času a peněz investovaných do nazvětšování a odeslání snímků do světa.

Proč jste to dělal?

Jako každý fotograf, i já jsem ješitný. Prvotním impulzem byla jedovatost několika kolegů-fotografujících. Když jsem v 70. letech začal hodně publikovat, jeden z nich neopomněl poznamenat, že ty Dostálovy žertíčky by určitě nikdo nevystavil. Zatnul jsem zuby, položil jsem přes sprchový kout vál na nudle, postavil na něj zvětšovák a během několika let jsem visel na 1500 výstavách po celém světě. Kromě zadostiučinění měla tato moje aktivita ještě jeden nečekaný efekt. Tehdy neexistoval internet nebo satelitní televize a hranice byly uzavřené. Neexistovala žádná výměna názorů mezi fotografy z Československa a západní Evropy. Nejzajímavější zprávy z našeho oboru přinášel časopis Sovetskoje foto, který dostávali jen v několika kusech do jediné prodejny v Praze. Bylo úžasné, když mi za mou účast na salonech a výstavách chodily katalogy a v nich ukázky díla autorů z celého světa.

Jak často vám přicházely nabídky na profesionalizaci?

Poměrně často se na mě obraceli šéfredaktoři s otázkou, jestli bych se nechtěl stát členem jejich redakce. A já mám obrovskou radost, že jsem tomu pokušení odolal a nikdy jsem neopustil svou původní profesi konstruktéra obráběcích strojů. Pozice externího autora mi totiž dovolovala odmítnout práci, která by mě nebavila.

Samozřejmě, že moje fotografie občas tehdejší tisk použil k manipulativním pitomostem. Jednou jsem v hospodě vyfotografoval dědu, který na mě mával rukou a křičel „už běž s tím foťákem do háje“. V Rudém právu to otiskli s popiskem „hlásím se do diskuze, soudruzi.“

Přihlásil jste se do některého z fotografických spolků?

Krátce jsem byl členem několika klubů. Poslouchal jsem rád přednášky úspěšnějších kolegů, ale vadily mi ty „žabomyšiny“, fotoamatérské drby a pomlouvání tvorby kolegů za jejich zády. Bohužel, tyto způsoby jsou pro českou fotografii typické i dnes. Stále existují ostrůvky fotografů-kamarádů a fotografů-nepřátel, kteří si nemohou přijít na jméno. Navzájem si ubližují a škodí tak nejen sobě, ale i celému našemu oboru.

Málo se ví, že jste se v druhé polovině 70. let snažil vytvářet umělecké akty.

Přišlo to na mě pod dojmem z tvorby Tarase Kuščynského. Chtěl jsem zkusit něco úplně jiného, za co se mi tzv. profesionálové neposmívali. Navíc – fotografický akt byl tehdy v podivném postavení. Nebyl zakázaný, ale ani povolený.

Poměrně rychle jsem však začal chápat, že to není moje parketa, že je mi lépe mezi trampy nebo na pražských ulicích. Nemohu říct, že bych dnes z této své tvůrčí odbočky byl nějak nadšený. Ale když ta moje tehdejší díla srovnávám s dnešními “umělci”, tak bych řekl, že to nebylo až tak špatné.

V osmdesátých letech jste vedl tvůrčí skupinu Město, která sbírala ocenění za oceněním.

Jednalo se o skupinu osmi autorů, kteří měli překvapivé výsledky. Vytvářeli jsme společné projekty jako „Doprava ve městě“ nebo „Dítě ve městě“ a pravidelně jsme se soubory vyhrávali amatérské soutěže.

Občas slýchávám, že na vašich fotografiích jsou formální „chyby“ a proto jsou „špatné“.

Je to možné, protože nejsem dokonalý. Těší mě však, že veškerou svou tvorbu od expozice po zvětšeninu jsem si vždy dělal sám, svýma chybujícíma rukama. Ono je nesmysl honit se za splněním nějakých formálních podmínek jen kvůli tomu, aby vzniknul tzv. dokonalý snímek. Vzpomínám si na známý Bressonův záběr chlapce nesoucího láhve. Obsahuje hned několik formálních prohřešků proti pravidlům kompozice a přesto je to skvělé dílo. Navíc – i kritika je vlastně forma uznání. Kdyby nade mnou všichni mávli rukou, tak jsem odepsaný.

Já fotografie nedělám proto, abych splnil nějaký formální úkol. Jednou dávno jsem například byl ve staré Libni, prošel si Hrabalovskou ulici Na Hrázi, poseděl jsem v legendární hospodě U Hausmannů. Po dvou plzních jsem šel směrem k Palmovce. A najednou se nad Libeňským plynojemem vyloupl měsíc a já si tu scénu pohotově zachytil. Na počítači bych stejnou situaci samozřejmě byl schopný vyrobit během chvilky. Pro mě je však ten snímek cenný, protože jsem tu atmosféru chvíle jeho vzniku osobně prožil.

Z hlediska používané techniky rozhodně nekloužete po aktuálních trendech...

Fotografuji stále analogově, v drtivé většině případů černobíle. Jsem spokojený s touto technologií a nemíním jí měnit jen kvůli tomu, že to někomu může přijít zastaralé.

Paradoxem je, že možnosti současné záznamové techniky převyšují kvalitu vidění lidského oka. Snímky jsou dokonalejší, podrobnější, vybarvenější a kontrastnější než realita. Svět pomalu zaplavují hyperrealistické fotografické obrazy. To však nejsou záznamy skutečného života, to jsou obsahově posunuté obrazy. Než abych dělal toto, raději ve sprchovém koutě vytvářím své zrnité a možná trochu zataženější zvětšeniny. Mohou mít nějaké mouchy, ale jsou mou osobní výpovědí.

Na co se při fotografování zaměřujete?

Miluji detaily – obrazové maličkosti. Rád sleduji chování lidí i zvířat a odhaduji, jak se bude scéna dále vyvíjet. Na Sázavě jsem třeba fotografoval servírku v letní restauraci, která byla v plavkách a chystala se odnést obrovský vějíř půllitrů. A mě zajímalo, kam schová naditou číšnickou peněženku. Dala jí na bok za plavky a já jsem si jí vyfotografoval. Zavolala na mne, že jsem měl přijít před několika lety, protože byla bývalá modelka.

Jak dlouho pracujete na fotografických souborech?

Nejsem ten typ, že bych někam vlítnul jak bomba, nafotografoval reportáž a během půlhodiny běžel. Fotografování pro mě nebylo rutinou, ale zálibou. Letní lidi, Prahu a další motivy zaznamenávám průběžně celý život.

Každé fotografované prostředí jsem vždy chtěl pořádně poznat. Běžný fotoreportér by na rugbyovém zápasu strávil půl hodiny a pak by utíkal za další povinností. Já jsem zůstal celý zápas, zašel jsem se sportovci do šatny a potom i do hospody. Díky tomu jsem poznal obrovské množství zajímavých lidí a lidských profesí.

Když vedle sebe položíte své „letní“ fotografie z let 1969, 1989 a 1999, sledujete na nich posuny ve společnosti?

Změna je samozřejmě v módě a designu. Jiné oblečení, jiné účesy, jiná auta. Důležité však je, že můj způsob pohledu na svět zůstává stejný. Pořád mě zajímají stejné věci a pořád je zachycuji podobným způsobem. Je to jak s tvorbou Jindřicha Štreita – ať fotografuje na Bruntálsku nebo v Japonsku, pořád je to jeho pohled, jeho náměty, jeho situace. Ať je, kde je, pořád tam hledá a nachází sám sebe.

Jste nepozorovaný lovec prchavých okamžiků nebo s lidmi při fotografování mluvíte?

Málokdy vstupuji v otevřený kontakt. Možnosti fotografování v ulicích se v poslední době zhoršují. Lidé nemají čisté svědomí, každý desátý něco ukradl, každý dvacátý je v naší zemi ilegálně. Lidé jsou zblblí businesem a hned potom, co je zachytím, se mne ptají na částku, kterou jim za fotografování vyplatím.

Řekl bych, že se moc nesrovnáváte s dnešní dobou. Hovoříte o zkažené společnosti, o modrých dravcích, sám sebe hodnotíte jako člověka, který by nedokázal fotografovat současné pojetí agresivní reklamy. Jaký jste měl pocit ze své nedávné výstavy velkoplošných zvětšenin v hypermarketu Nový Smíchov?

Je pravda, že se moc nehodím do dnešní doby. Neumím se na spoustu věcí dívat racionálně, s odstupem, nezaujatě. Jsem jako dítě, které mrzí, když někdo zničí strom, ukradne sochu nebo odnese do šrotu pamětní desku z pomníku. Ty věci stály na svém místě desetiletí, přežily často monarchii, demokracii, nacisty i komunisty a nakonec skončí svou existenci v době, které říkáme svoboda.

S výstavou ve smíchovském hypermarketu jsem však neměl žádný problém. Kolika fotografům přijde na výstavu čtyřicet tisíc lidí denně? Pravda, většina jich šla tupě vpřed a nevnímala další vizuální podněty v tom obrazem narušeném prostředí. Část se však zadívala na fotografie, prošla si pozorně celou výstavu a odměnili mě za ní nádherným smíchem.

Hodně lidí si myslí, že humor ve fotografii není umění, ale jen taková nenáročná odpočinková záležitost.

Všem kritikům, kteří legraci ve fotografii podceňují, doporučuji, aby si to zkusili. Není vůbec jednoduché najít hranici mezi jemným obrazovým humorem a přízemním primitivismem. Vytvořit úsměvné snímky, aby nebyly křečovité, trapné nebo zesměšňující – to byl, je a vždy bude pořádný oříšek.