Michel Foucault uvádí, že vyměřování pozemků, snaha osvíceneckých monarchií napříč Evropou zjistit, komu co patří, jakou má rozlohu majetku a kolik tedy má platit daní, měla jednu zajímavou dohru v dějinách vědy.
Z geometrie (a potažmo z matematiky) se stala věda společensky uznávaná i tam, kde o vědě nikdo nic nevěděl. Matematika získala statut instrumentu, který je rychlý, elegantní a praktický, který je třeba k tomu, abychom mohli efektivně řídit stát. Ostatně v různých obměnách hraje matematika tuto roli dodnes.
Proces vytyčování pozemků měl ještě jednu zajímavou souvislost. Najednou každý věděl, co je jeho, jaké území je to, za které nese zodpovědnost, ale také za něj platí. Vznikly velice přesné hrance, mezi jedním a druhým pozemkem, mezi majetkem jednoho a druhého. Velká část obyvatelstva začala poprvé chápat, co je to osobní vlastnictví v půdním slova smyslu. A také s jakou mocí a povinnostmi je spojené. Šlo o první dobu, ve které bylo možné a smysluplné začít stavět nikoli hradby či ohrady, tedy objekty s jasnou praktickou ochranou funkcí, ale ploty. Plot je něco, co je jen manifestací toho, že jím ohrazený pozemek je vyňat z veřejného prostoru.
Co ale znamená toto vyčlenění? V prvé řadě prohloubení dělení na osobní a veřejný prostor. Na prostor, ve kterém si mohu (v osvíceneckém pojetí) dělat téměř co chci, kde není nikdo, kdo by do něj mohl zasahovat. Placení daní za pozemek a jeho jasné vytyčení bylo definitivním krokem k tvorbě zvláštního šlechtického stavu, protože šlechtic je ten, kdo vlastní půdu, kdo ji nemá jen propůjčenou, kdo s ní volně nakládá.
Tato skutečnost nesporně vedla k rozvoji individualizace, která je pro osvícenství zásadní – ve světě jsme každý sám za sebe, každý musíme přijmout plnou zodpovědnost za všechno své chování a jednání, ale také za správu svého majetku.
Říká se, že osvícenectví ukončilo model soudržné společnosti, společnosti jako společenství a nastolilo cestu nejen k jedinečnosti osobnosti, ale také k naprosté individualizaci. Stavět ploty tak v prvé řadě neznamená něco prakticky ohradit, vymezit, učinit pozemek snáze spravovatelným, ale vyjmout ho z pozemků druhých, oddělit ho od toho, co patří ostatním či všem. Tento moment měl bezpochyby své pozitivní aspekty, protože na něm stále do velké míry stojí naše chápání občanské společnosti, ale současně s sebou nesl mnoho praktických sociálních obtíží.
Jak upozorňuje Karel Čapek v Kritice slov, dělení na my a oni, na já a ti druzí, je něco, co je nesmírně nebezpečné. Nikoli proto, že by měli být všichni šablonovitě stejní, ale proto, že ničí společnost jako celek. Základním rysem se stává oddělení či odlišení od druhých, jak ukázat, že nejsme jako oni. Oni jsou přitom nerealistickou nálepkou, stejně jako my či já v tomto schematismu. Zkusit projít mezi ploty, proplést se těmito dělícími čarami a vidět skrz ně, může být něčím, co člověku otevře oči. Pozná za ním totiž souseda, potká náhodného kolemjdoucího, prožije lidství.
A právě s touto atmosférou se snaží pracovat snímek Mezi ploty, jehož autorem je hotmandarin, který více než na věrné vykreslení sází na zážitek z plotů, na tušení druhého někde v mlze. Gratuluji autorovi snímku k pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl z uplynulého týdne.
Snímek magicky děsivý, temný a opletený poezií, s jasným rukopisem Františka Vrby nese název ...sama nocí tmou... . A v černobílé vrstvené kompozici otevírá prostor pro strach a fantazii.
Také nejmilův styl je snadno poznatelný. Snímek Milkycare potlačuje individualitu foceného muže, klade do popředí jednoduchou barevnou tonalitu, a především proces transfuze. Sdělení o významu a symbolice mléka je zde na první pohled jasně patrné a divák si ho musí hned uvědomit.
Milkycare, foto: nejmil
Strnady095 nabízí pohled na umývárny ve kterých jedinec nehraje žádnou roli. Jeden vedle druhého, za plechového zvuku dopadající vody smývají poslední zbytky své jedinečnosti.
Na závěr ještě hluboká a emocemi naplněná abstraktní fotografie s názvem zařvali chcípni. Kdo je člověk? Kdy přestává být bytostí? Co o druhém vlastně víme? Autorem snímku je vhumanik.
zařvali chcípni, foto: vhumanik