O pravdě, tajemství a veřejném prostoru a o tom, proč je důležitější vztah než formální správnost. I takové věci je možné vyčíst z aktuální fotografie týdne, která ještě vzpomíná na zimní náladu ale pomalu ji již opouští.
Tajemství je nějakou informací, kterou nechceme sdílet ve veřejném prostoru. Konstituuje ho skutečnost, že k němu nemají přístup všichni. Je něčím, co má cenu právě tím, že není veřejně známé. Může jít o tajemství, které si nosí člověk jen sám v sobě, může ho sdílet s určitým okruhem lidí, ale nedává ho všanc všem.
Jan Patočka se věnuje podmínkám, které musí veřejný prostor směrem k pravdě a pravdivosti splňovat, aby mohl vůbec existovat. Předně je třeba na pravdu věřit. Pokud si nebudu myslet, že člověk, se kterým sdílím tento prostor, mi chce říkat pravdu a nelhat či nepodvádět, nemá smysl s ním žádný prostor sdílet.
Druhá podmínka není méně závažná – pravda musí existovat ve svobodě. Pokud nemám pocit, že mohu pravdu beztrestně sdílet a říkat, přesune se do privátního prostoru, nebude v něm moci existovat žádná diskuse, polarita, názorový střed, neboť bude zastíněn strachem. V neposlední řadě musí všichni účastníci pravdu chtít aktivně hledat, odhalovat, ptát se po ní. Pravda tedy umožňuje existenci veřejného prostoru a současně není sama něčím, co by bylo skryté a sloužilo jen pro jejího majitele, ale pravda se nevlastní, jde o sdílený veřejný statek.
Zavřeli jsme zimu, páni – do prosince není k mání, foto: subal
Tajemství, kterým jsme začali má velice blízko k veřejnému prostoru. A co více, možná privátní prostor, ve kterém sdílíme tajemství, má stejné předpoklady, jako prostor veřejný, ale míra důvěry je zásadně vyšší. U prvního máme aspekt obecné společenské smlouvy či všeobecně lidské povinnosti, ale u druhého je zárukou vztahovost. Tajemství je vždy otázkou důvěry, která pramení ze vztahu.
Snímek Zavřeli jsme zimu, páni - do prosince není k mání je v tomto ohledu velice zajímavý. Ukazuje objekt obehnaný ostnatým drátem, zavřený, nedostupný, v pravém slova smyslu tajný. A přesto absurdní. Zima je sice formálně u konce a čistě chronologicky má daná výpověď (v kontextu toho, jak jsme zvyklí některé pohádky vypravovat) snad smysl, ale na rovině fakticky vztahové nikoli. Zimu zavřít nejde, a tak je vše kolem jen divadlo, zástěrka, absurdita, faleš. A tak snadno padá koncept tajemství, které není určené železem a ostnatým drátem, ale relevancí ke vztahově pojaté pravdě.
Gratuluji autorovi, kterým je Subal, k zajímavému snímku s krásnou atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Co je na druhém konci? Poteče jí něco? Proč je právě zde a vypadá zrovna takto? Snad by se do ní člověk podíval, možná i vložil prst. Jistě by se mohl kochat tím, jak si s ní hraje světlo a stíny. Řeč je o objektu, který celkem jasně zachycuje a pojmenovává snímek Roura od Uhlera.
Roura, foto: Uhler
Při letmém pohledu z okna či při procházce nebo cestě do práce se zdá, že zima je u konce, že sníh definitivně nahradila tráva a krápníky první květy. Přesto se No21 stejně jako Subal vrací k tématu mrazivému, také černobílému, jen minimalističtějšímu a obsahově jinému - Ohrady a ploty.... Jsou emocí v minimalismu dichromatického dualismu.
Ohrady a ploty..., foto: No21
Shimmell nabízí pěkný detail z cest po Polsku. Se zajímavou kompozicí, promyšlenou interpretací i barevnou hravostí na snímku invaze.
A na závěr ještě technicky dokonalá barvami přírody oplývající lahůdka z cest po Švýcarsku od Vlastimila Pibila - Na konci tunelu....