Když o někom řekneme, že má svůj vlastní svět, máme většinou na mysli, že jeho způsob vnímání okolí je substandardní, že je to podivín, člověk výstřední.
Jde přitom o nálepku pejorativní, která ukazuje, že ten či onen, není plnohodnotným členem společnosti, protože s ní nesdílí všechny kulturní vzorce a hodnoty. Problém ale nastává ve chvíli, kdy bychom rádi zjistili, jak vypadá svět sdílený. Ostatně sousloví svět nevlastní nezní také příliš dobře.
Jistě máme všichni, kdo hovoříme česky jisté sdílené myšlenkové a jazykové struktury, dokonce se říká, že jednou z klíčových rolí školy je jistá kulturní indoktrinace, tedy předání národního mýtu a kánonu hodnot, které utváří danou společnost. Přesto je asi každý náš vnitřní svět jiný. To zakoušíme kdykoli, kdy nám někdo nedorozumí, nechápe nás nebo nemá stejný názor na volby nebo název barvy našich šatů. Kdyby existoval jeden jediný svět, tak by takové problémy neměly nastat.
Do diskuse o existenci více světů vstupuje ale také ještě jeden rozměr, totiž kosmický. V moderní kosmologii je jedním z témat existence více vesmírů. Modelů, jak takové uspořádání může být realizované je více, ale jedno zajímavé řešení nabízí John D. Barrow. Ten si představuje vesmíry jako velké mýdlové bubliny, které jsou vzájemně spojené drobnými hadičkami, které připomínají brčka na pití limonády. Jednotlivé vesmíry se mezi sebou liší nastavením základních fyzikálních konstant. Kdybychom se na jeden jev dívali z více vesmírů, pokaždé bychom jej popisovali jinak. Tedy s podobnou subjektivitou, jakou zakoušíme v našem vesmíru mezi více lidmi.
Z jiných světů přiletěl jsem k vám, foto: subal
Klíčovou otázkou pak je, zda se tyto světy a vesmíry mohou potkávat či prolínat, jakým způsobem spolu mohou interagovat. Jak upozorňuje již zmíněný Barrow, kdyby vesmíry byly zcela oddělené a nijak spolu neinteragovaly, nebylo by o nich principiálně možné nic vědět. Dialog a poznávání tedy možné jsou, jakkoli mohou být překvapivé, náročné a vzácné. Je třeba být velmi pečliví, abychom mohli doufat, že nějakou interakci zachytíme. A o to je třeba se více snažit.
Solovjevov poukazuje na překvapivou skutečnost – autentické poznání se realizuje srdcem a láskou, nikoli faktograficky. Svět má interpretační charakter, vyžaduje pro své pochopení vztahovost. Není žádné neangažované tam, které lze nezávazně zkoumat. Realita je naléhavá.
Gratuluji autorovi snímku Z jiných světů přiletěl jsem k vám, kterým je Subal, za pěkné zasněžené zamyšlení a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Limity jsou něčím, co máme navyklé vnímat jako negativní jev, snažíme se je překonávat, posouvat, překračovat. Avšak současně jsou to právě ony, které činí život barevným, smysluplným a zajímavým. Jak upozorňuje Jan Sokol, nelimitovanou svobodu můžeme mít jen na poušti, kde to člověka zpravidla příliš nebaví. Svoboda bez limitů a pravidel je k ničemu. Právě do takového kontextu přichází snímek O limitech od suggy.
O limitech, foto: suggy
Nejmil nabízí další ze svých sériových fotografií a opět baví – kompozicí, provedením, příběhem. Pracuje s vtipem a i nadhledem, umožňuje projektovat do snímku vlastní představy a spolu s aktéry je promýšlet. Snímek má prostý řadový název – Ice Cream #4.
Ice Cream #4, foto: nejmil
Se stejným číslem v pořadí, byť zcela jinak pracuje také Vlastimil Pibil. Ten nabízí snímek Tichá chvilka u rybníka 4..., který si hraje s různou strukturou a skupenstvím vody.
Tichá chvilka u rybníka 4..., foto: Vlastimil Pibil
Luděk B. zve na pohled do krajiny, nechává zvednout naše oči k horám a sledovat koně uprostřed stepi. V tichu, neopakovatelné atmosféře. Snímek ~~~ by se svým provedením hodil třeba na cestopisnou panelovou výstavu.