Zamysleli jste se někdy nad tím, co v něm probíhá těsně před stisknutím spouště vašeho optického miláčka? Silně subjektivní zamyšlení nad okamžikem zrodu fotky.
Jsem muž a ti, jak říkávají ženy, mají spuštěnu vždy jen jednu polovinu mozku. A on to asi nebude pouze vtip, který si vymyslely militantní feministky. Moje vlastní zkušenost říká, že to tak nějak je. Protože který z nás mužů dokáže bezpečně řídit auto v odpolední špičce, hledat zapadlou utěrku na okna a dětem mimicky přehrávat Alibabu se všemi čtyřiceti loupežníky – to vše najednou? To dokáže jenom žena… a jistě nejen ta moje.
max. velikost
Ekeheiria na Pekingský způsob
Nosím s sebou fotoaparát všude, protože jeden nikdy neví… Když jsem například na houbách, někde v malebném skalním městě, tak se věnuji buď sběračství, nebo fotografování. Nedokážu dělat obojí najednou pořádně. Říkám tomu – nasadit si správné oči. Buď houbaře, nebo fotografa. Má to asi souvislost s tím zmiňovaným využitím hemisfér. Při hledání hub pátrám po konkrétních plodnicích na místech, které mi moje zkušenost označí jako vhodné ke sběru. To je práce pro levou – logicky myslící část mozku.
Ale při hledání fotografického motivu potřebuji mít zapnutou nejdříve pravou hemisféru. Tu která pracuje s intuicí, fantazií a asociacemi. To, co bude zachyceno na film či čip, musí nejprve postřehnout oči. Mozek – přesněji jeho pravá část, musí tento obraz „zvážit“ a pohrát si s ním. Potlačit racionálno a nechat se unášet volným tokem myšlenek. U mne je to stav podobný poslechu oblíbené hudby. Není v něm nic konkrétního a zároveň mám pocit, že teď – právě teď je ta pravá chvíle, kdy hromy bijí a stávám se součástí něčeho vyššího, co má nějakou souvislost se všehomírem. Tak nějak si představuji pocit rauše. I když nevím, nakolik se to blíží reálné představě, protože jediná droga, které jsem propadl, je ta fotografická. Ale vraťme se k mé pravé hemisféře. Touto částí mozku řeším otázky – JESTLI a PROČ. Ta odpověď nemusí být, ani nebývá přesně definovatelná do slov. Mozek stále funguje v rovině pocitů.
Teprve potom přijde nutnost přepojit mysl na levou hemisféru a začít řešit další důležitou otázku – JAK. To je už problém ryze racionální, u jehož řešení je minimální potřeba fantazie. Tady je nutné logické uvažování, aby na snímku bylo přesně to, co tam mít chceme. Na správném místě, pod vypovídajícím úhlem a bez rušivých či hluchých míst v obrazu.
Obě poloviny mozku jsou pro výsledný snímek zapotřebí. Pokud se nezapojí pravá, můžeme získat technicky dokonalý záznam něčeho (krajina či její detail, rostlina, živočich, ulice atd.), snímek, který může dost lidí oslnit svým dokonalým vzhledem a zpracováním, ale trvalejší stopu v naší mysli nezanechá.
A podcenění levé hemisféry při tvorbě učiní naše pocity nečitelnými komukoliv krom nás. Co je platné, když vím, že srnka za tím křovím má krásné oči, když divákovi ukážu jen to křoví a ještě rozmazané a s mizerným světlem.
To co tu mnohomluvně popisuji, je záležitost vteřin, často i jejich zlomků, kdy na nějaké definice není čas. Přesto je dobré jednou za čas se zatavit a vyrazit svou myslí kousek proti proudu času… a ptát se proč zrovna TO a právě TAK…
Ale to mě přivádí k ještě jedné otázce. Mezi mými přáteli je i mnoho žen, které považuji za výborné fotografy. Jarmilo, Evo, Míšo, Lojzi, Mirko, Zdeno… Taky používáte při fotografování mozek? A jak?