Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou
Ostatně utéct před sebou samým je něco, co člověka nenapadá jednou za život. Naopak – jde o možná nejsnazší cestu, jak utéct před problémy. Ostatně u Exupéryho Malého Prince je Pijan, který pije, aby zapomněl, že se stydí, že pije.
Také jde o člověka, který utíká, jen si pro toto své počínání bere láhev alkoholu místo lodi. Problémem je, že se před sebou samotným utéct nedá. I když odejdeme na nejvzdálenější poušť nebo doprostřed oceánu, sebe opustit nemůžeme. Schovat je možné se vždy pouze před druhým, sebe máme k nahlédnutí neustále, jak ostatně uvažuje například Descartes ve svých meditacích. Můžeme se sami před sebou tvářit, že se nic neděje, dávat místo odpovědí mlčení nebo vše přehlušit sadou zážitků a počitků. Jenže ani to nemůže být věčné. Po nějakém čase se buď najdeme anebo se přestaneme hledat.
V tomto kontextu je ještě i zajímavé místo, na které se schováváme. Paradoxně málo kdy volíme nejlepší skrýš. Když se vrátíme k Jonášovi, tak ten si nakonec vybírá místo nad Ninive, aby na něj dobře viděl, až – jak mylně předpokládal – dopadne špatně. Není zajímavé a zábavné být schovaný tak, aby nás nikdo neviděl a ani mi neviděli nikoho dalšího. Schovávaná je zajímavá právě onou blízkostí, rizikem, pociťovaným chvěním. Riziko nesmí být příliš vzdálené.
před pikolou..., foto: Balian
Je ale možné se ukrýt před druhými. Být na útěku nebo v závětří a čekat na svou příležitost. Být tichým osamoceným chodcem. Největším problémem při útěku a schovávání se toho druhu není většinou technické provedení nebo vlastní neopatrnost, ale nemožnost se podělit. Nemoci nikomu říci, kdo jsem, co zde dělám, zjevovat se příběhem druhým. Takový život je osamocený, a i kdyby byl vyvážen velkou finanční prémií je těžké v něm nalézt model spokojenosti.
Snímek před pikolou... zachycuje mladého muže uprostřed sudů piva. Jeho snahu splynout s okolím, nebýt vidět, nevyčuhovat, držet linii, neukázat tvář. Je nejen osamělý, ale také zasazený do kontextu jistého uličnictví – je v prostoru, kde nemá co dělat, nemá pít pivo, schovávat se. Je mnoho toho, co nemá, a přesto to dělá. Snad právě proto, zde sedí na sudech, které mu dělají jediného společníka. Jako by čekal na oslovení a pozvání. Aby se mohl narovnat a podívat druhému do tváře.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Balian, k pěkné fotce a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších, které se v uplynulém týdnu v galerii objevily.
Adam Kuba nabízí snímek [], který je možné interpretovat více způsoby. Díky šumu a barevnosti se téměř nabízí nějaký dušičkový vzpomínkový motiv – zaměřený na někoho, kdo zde již není, ke komu fyzicky již není možné dojít.
Jakkoli móda zátiší odezněla do značné míry již v devatenáctém století, stále se objevují motivy, které jsou jistým způsobem zajímavé a pěkné. Jako například opřené kolo o stěnu, schematicky popsané jako .. od gore008.
Jokr7 nechal psa přivázat k hydrantům, ozářil ho velice pěkným a malebným světem slunce a nakonec výjev označil jako TZB. Snímek zachycuje to, v čem je Jokr7 opravdu dobrý – práce s okamžikem, neobvyklá scéna, překvapivý pohled, nadhled a vtip.
TZB, foto: jokr7
Podzimní ráno 5... od Vlastimila Pibila naznačuje téměř umetenou cestu s barevně se odívajícím (snad říjnovým) stromovím.