Schodiště je architektonickým prvkem s různými významy a úkoly. Předně jde o prvek spojující dvě úrovně stavby. V tomto ohledu se zdá, že jeho funkce je primárně obslužná a praktická. Potřebujeme se dostat z jedné roviny na druhou a schodiště je prostředkem, pro tuto cestu.
Zde už ale můžeme vidět hlubší rozměr – schodiště v sobě etymologicky nese slovo chodit. Chůze má pak rovinu jednak aktivního činu, něčeho, co vyžaduje námahu a energii, ale také rozměr svobody.
Jen člověk svobodný si může jít kam chce, vydat se na vlastní cestu. Schodiště je tedy prostorem manifestované svobody. Můžeme po něm stoupat i sestupovat. Můžeme si zvolit směr našeho pohybu, ale jinak jsme již vedeni jeho linií. Jde o svobodu spojenou s pravidly a řádem.
Pokud člověk navštěvuje vyhlídkové věže a rozhledny, může vidět další významové linky schodiště. Cestou po něm si něco uvědomujeme a vidíme. Zážitek z cesty po něm je zcela jiný, než když se necháme vyvést výtahem. Ona rytmická námaha je vlastně kondenzací celého životního příběhu – jen to, co za něco stojí, má skutečnou hodnotu. Námaha, práce, není bez významu nebo důležitosti, ale tvoří klíč k tomu, abychom mohli skutečně vidět. Ono postupné stoupání nás naladí, umožní nám otevřít oči a dívat se správným způsobem.
Schodiště svým architektonickým řešením může nabízet různý rytmus chůze, náročnost, různou nebezpečnost nebo příjemnost, může poskytovat jak nádherné výhledy, tak místa k zastavení a odpočinku. Najednou není jen praktickou spojnicí, ale vlastně základním prvkem strukturujícím naše porozumění tomu, kde se nacházíme.
Funkcionalismus přinesl ve veřejných stavbách ještě jeden význam schodiště – učinil z něj místo setkávání. Najednou v popředí není potřeba přemístění se, ale idea cesty, na které nejsme sami. Možnost jít s někým druhým, potkat jej a pohovořit s ním, představuje jeden z klíčových momentů celého ideálu schodiště. Pohyb po něm není možná snadný, je třeba při něm odložit alespoň část své vnější strojenosti, avšak možná právě to vytváří dobré podmínky pro setkání a hovor. Dialog jako nástroj k otevření se druhému, ale i k poznání sebe sama.
A možná se sebou nese ještě jeden zajímavý motiv – po monumentálním mramorovém schodišti se většinou kráčí podstatně hůře než po schodech obyčejných. Vnější naleštěnost neimplikuje kvalitu, ta je vidět až tehdy, když nějaký čas po schodišti jdeme. Ostatně totéž platí zřejmě i pro setkání se s druhými a pro vlastní žití.
Schodiště se tak stává metaforou celého žití – jde o místo, které nás vede k nutnosti se svobodně rozhodnout, kterým směrem chceme vyrazit a v cestě vytrvat, jde o prostor k setkání, které se ukazuje v jisté námaze a nutnosti se překonávat, v potřebně kráčet dál, i tehdy, když je to namáhavé a nepohodlné. Je cestou i nádobou současně.
Snímek Stair line od Lukáše Uhera je zajímavý nejen křivkou schodiště pod nímž sedí na nepříliš estetickém posezení žena. Ukazuje, že estetika jako nástroj porozumění světu může být velmi osobitá a rázovitá, nemusí tvořit harmonii a pochopení, ale to současně neznamená, že bychom se měli snadno vzdávat svých ideálů. Ostatně kompozice celého snímku je stavěna tak, aby výsledek byl dokonalý.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Hranice mezi přírodou a kulturou jsou někdy obtížně odlišitelné a někdy – alespoň z vnějšku téměř křičí. Tak jako na fotce Zelenobílá , kde ladí jen barvy. Autorem se subal.
Zelenobílá, foto: subal
Napol otevírá okénko meteorologické. Snímek Bez deštníku... naznačuje, že to, co by mohla být na první pohled ztráta se může stát během okamžiku výhrou. Nedostatek vždy odkrývá nový zážitek.
Bez deštníku, foto: Napol
Zapršené II. jsou pohledem hotmandarin z okna dopravního prostředku. Ukazuje, že věci, které se tlačí do popředí často mohou zcela přehlušit vše ostatní, dávají prostor jen pro sebe. A přitom mnohé zajímavé může vyvstat až tehdy, když je dokáže přehlédnout.
A na závěr ještě veršovánka s fotkou v podání snímku zrada a strach od vhumanik.
zrada a strach, foto: vhumanik