V dřevních dobách digitální fotografie nebyla výjimečná spolupráce více významných značek, které společně stály za mnoha dnes již kultovními modely digitálů. Výsledkem partnerství Kodaku a Canonu byl i model EOS DCS 3.
Rozvoj digitálních zrcadlovek byl koncem minulého století především ve znamení úpravy tehdejších analogových fotoaparátů. Málokterý výrobce měl dostatek prostředků a především zkušeností na to, aby začal s vývojem a výrobou digitální zrcadlovky od začátku.
Velkou neznámou totiž byl celý systém zrcadlovek, kdy bylo třeba sladit ostření, možnost měnit objektivy a především zabudovat digitální snímač, který by vše zaznamenával v dostateční kvalitě. Jedním z průkopníků na trhu byla ve své době společnost Kodak – která tak mimo jiné potvrdila svoji pozici inovátora v oblasti fotografie.
Ve spolupráci s největšími výrobci – Canon a Nikon – vzniklo několik modelů, které vycházely z profesionálních kinofilmových přístrojů a místo zadních dvířek, která kryla prostor s kinofilmem, byla umístěna stěna s digitálním snímačem a jednotkou pro ukládání pořízených obrazových dat. Výsledkem sice byla relativně obří digitální zrcadlovka, nicméně její ovládání bylo shodné s kinofilmovým přístrojem.
Ostatně model Canon EOS DCS 3, který vznikl ve spolupráci Canonu a Kodaku byl tohoto druhu již druhou digitální zrcadlovkou. Na trh byla uvedena v červnu 1995 a pro stavbu byl použit profesionální kinofilmový model Canon EOS 1N.
A co bylo na tomto fotoaparátu natolik výjimečného? Především to bylo celkové pojetí – práce s fotoaparátem byla v podstatě stejná, jako v případě kinofilmového modelu, z něhož digitál vycházel, a to včetně všech funkcí a příslušenství i s objektivy. Celou baterii objektivů s bajonetem EF bylo možné bez problémů nasadit a používat i s digitální verzí fotoaparátu.
Prakticky jediným omezením, respektive změnou, byl fakt, že se obraz zaznamenával na digitální CCD snímač velikosti APS-C, tedy bylo nutné počítat s prodloužením efektivní ohniskové vzdálenosti 1,5×. Na druhou stranu toto prodloužení ohniska jistě ocenili sportovní fotografové, pro něž byly teleobjektivy vždy stěžejním pracovním nástrojem.
První stabilizovaný objektiv
Jedním z teleobjektivů, které se objevily na trhu ve stejném roce (1995) je Canon EF 75–300 mm F4–5,6 II IS USM, který jako první přišel na trh se stabilizací obrazu. Objektiv byl jedním ze tří, které bylo možné v dané době koupit – zbývajícím dvěma však chybělo něco z toho, co tento kousek nabídl.
Specifikem totiž byla nejen integrovaná stabilizace obrazu s účinností až 2 EV, ale také použití nového USM motoru, který měl zajistit rychlé, přesné a především tiché ostření. Zvláštní bylo rozhodnutí Canonu integrovat stabilizaci do objektivu s průměrnou světelností, což znamenalo zaměření především na amatérské fotografy. Profesionálové si ve stejné době mohli užívat modelu 70–200 mm F2,8L USM.