Další ročník fotografické soutěže časopisu Lidé a Země byl zahájen a účast v něm je velmi jednoduchá. Stačí, aby každý soutěžící, vstoupil do aplikace www.facebook.com/lideazeme a nahrál v období od 10. března do 16. dubna 2016 svoji nejlepší fotografii na téma Překonávání limitů.
Po skončení soutěže bude vybráno 30 fotografií s největším počtem hlasů. Z těchto fotografií vybere odborná porota složená ze zástupců redakce Lidé a Země a fotografů, kteří do něj pravidelně přispívají, deset výherců.
Více informací k soutěži naleznete zde: www.facebook.com/lideazeme a na www.lideazeme.cz/fotosoutez. Hlavní partnerem je firma CANON. Partneři jsou Eurolines, Adventura a HUDYsport.
Garantem soutěže je Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země a fotoreportérka. Lenka Klicperová sama patří mezi naše nejoceňovanější fotoreportérky. V roce 2015 získala v prestižní soutěži Czech Press Photo hned dvě ocenění a navázala tak na své předchozí úspěchy ve fotografii a videu, krátký rozhovor najdete níže.
Na velké přemýšlení, ani na strach není čas
Jaké fotoaparáty používáš?
Fotím už dlouho na Canon Mark II 5D a jsem s ním maximálně spokojená. Používám tři kvalitní objektivy se světelností 2,8 a víc nepotřebuju. Používám jej i jako druhou kameru když natáčíme dokumenty, díky kvalitním sklům to má své výhody. Foťák jako kamera ale samozřejmě má své limity a člověk s tím musí počítat.
Kdy jsi začala fotit?
Až relativně hodně pozdě, poté, co jsem začala pracovat v Lidé a Země. Vyjela jsem na první cestu, jen někam do Švýcarska a zjistila, že bez fotek to bude hrozně komplikované. Tak jsem si půjčila foťák od manžela, nechala si vysvětlit, co to je clona a čas a začala fotit. Trvá to ale docela dlouho, než se člověk „vyfotí“ (nebo aspoň mně to trvalo docela dlouho – protože nejsem s foťákem v kontaktu každý den, neživí mne jen fotka). Hlavně si musíte osvojit jistou drzost, když fotíte lidi, nesmíte se stydět. Musíte být s foťákem blízko lidí – to je základ. Nevěřím na dobrou fotku u teleobjektivu, to funguje málokdy.
Vzpomeneš si na první pořízené foto?
Jako malá jsem fotívala s tátou, pak jsme fotky vyvolávali v koupelně v temné komoře, to mě bavilo. Pak dlouho nic. První roky, kdy jsem začala fotit, to bylo dost tristní, ale postupně se to začalo zlepšovat. Zlom nastal v roce 2008, kdy jsem dostala první cenu. Možná že mne to i podvědomě motivovalo se zlepšovat.
Lenka Klicperová v civilu...
Co se ti honí hlavou, když se octneš pod palbou?
To je hrozně vtipné, spousta blbostí. Je to zvláštní. Moc dobře si uvědomuju, že mi jde o život. Když vám lítají kulky kolem uší, ani to jinak nejde. Chvíli jsem si v duchu říkala: Tak jsem trošku v průšvihu, ale nedá se nic dělat, nikam stejně nemůžu, tak aspoň něco vyfotím. Pořád jsem fotila, ať se dělo, co se dělo. Když jsme pak pochodovali pod palbou odkrytým terénem, takové oblé holé kopečky, napadlo mě v jednu chvíli, jak budu vypadat s prostřelenou hlavou a pak třeba, že si zničím lak na nehtech na nohou, jak jsme jednu chvíli prudce klesali a ty nehty mi narážely na špičku bagančat. Jak říkám, člověka prostě napadají hrozné nesmysly.
Umíš střílet?
Jo, jde to. Já sice nevidím moc dobře na dálku, ale většinou se nějak trefím. Střílela jsem už z ledasčeho, nemám ale takovou tu rutinu se zbraní, kterou musíte mít, když chcete bojovat. Nejsem bojovnice, jsem novinářka, mojí zbraní je psaní a fotka, je to sice otřepaná fráze, ale je to tak. Ale ze zbraní nemám žádnou hrůzu, a kdyby bylo nejhůř, nějak si poradím.
Jak ve válečných územích sháníš vodu a jídlo?
Jím to, co jedí místní a piju většinou také to, co oni. Pokud nejsem v pralese v Kongu, tam se snažím zajistit si nezávadnou balenou vodu. Ale jinak se tím moc nezabývám – co je, to je. Naštěstí mám kachní žaludek a strávím skoro všechno.
Jak je to zde s hygienou?
To se liší země od země. Teď třeba v Sýrii to bylo špatné, protože byla strašná zima, vevnitř se nikde netopilo a netekla teplá voda. Tak se prostě nemyjete několik dní, až je příležitost k nějaké hygieně lepší. V Africe to má aspoň výhodu, že je teplo, ale zase se víc potíte. Já si do Sýrie koupila kvalitní ponožky a tričko z merina – pravé vlny. A fakt to fungovalo, v tom tričku jsem byla skoro nepřetržitě deset dní a nesmrdělo. Aspoň teda myslím!
... a v terénu
Jak na tebe reagují muži?
To je taky různé, každá země má svou kulturu a já se tomu musím přizpůsobit. Jiné je to v Afghánistánu, jiné v Sýrii. Ale pokud se člověk pohybuje ve válečné oblasti mezi vojáky, může samozřejmě trochu využít své ženskosti. Má to svoje limity – pokud jste pod palbou, nikoho to už nezajímá a musíte se o sebe postarat sama.
Jak zvládáš změnu prostředí: ČR vs. válečná území?
Docela dobře – po příletu se na mě většinou navalí tolik povinností, že nemám čas nic řešit. Jsem ráda, že najdu čas na spaní. A než přijde nějaká deprese, zase odjíždím nebo odjezd plánuji. To pomáhá stoprocentně.
Dokázala bys být ženou ve zbrani?
Myslím, že ano. Kdyby mi nic jiného nezbývalo, určitě. Ale i když jste uprostřed boje, je to pořád jiné být tam s foťákem než s nabitou zbraní a myšlenkou na zabíjení. I když – potom už je to takový masakr, že na nějaké velké přemýšlení, ani na strach prostě není čas.
