Snímek o tom, jak pomíjivá je lidská přítomnost, a co dovede příroda za pár let z „věčnými“ obydlími provést. Jedním ze zajímavých motivů katastrofických sci-fi filmů jsou katastrofy, při kterých vyhyne většina lidstva.
Pár lidí přežije, přichází do světa bez elektřiny, infrastruktury, fungující společnosti či legislativního pořádku. Jaký je takový svět? Většinou šedivý, špinavý, zdevastovaný. Jiný pohled mohou dát některé zjednodušené lidové environmentální modely, které říkají, že člověk zničí přírodu
Možná mnohem přesnější by bylo říci, že zničí to, co je v přírodě nyní, odstraní část diverzity druhů a snad i sám sebe. Ale příroda je v tomto ohledu rychlá a neúprosná, silnější a systematičtější nežli člověk sám. Ať se již díváme na místa válečných konfliktů, jaderné střelnice nebo třeba okolí Černobylu, nemůžeme se ubránit dojmu, že příroda si s člověkem poradí, a to docela rychle. Ostatně samotné položení mrtvého do hrobu v hlíně znamená, že během pár let z něj zůstane jen hromádka kostí. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Známá formule k udělování popelce, která je i po chemické stránce překvapivě poměrně přesná.
Člověk na to, aby měl nad přírodou navrch musí vynakládat netriviální množství úsilí a námahy. Ve chvíli kdy nějaké místo opustí, je vcelku jedno, v jakém ho zanechá stavu a proces pustnutí a vítězství přírody je poměrně rychlý a nezvratný. Během dvaceti let se z továrny v centru města může stát něco jako přírodní rezervace, biologický experiment, útočiště pro zvířata, ale i rostliny, které by se jinde prosazovaly obtížněji.
T-K-A-C-Z, foto: zewag
Představa věčnosti nebo trvalosti přítomnosti člověka na nějakém místě je tak více než imaginární. To jistě neznamená rezignovat na ochranu přírody nebo péči o ni, či dokonce to ani neimplikuje právo plýtvat s přírodními zdroji. Ale spíše se zde ukazuje perspektiva pomíjivosti a nestálosti lidského bytí. Smrt či odchod z nějakého místa tak vytváří prostor pro jiné druhy a ty se rychle umí postarat o to, aby si z továrny, domu či města udělaly vlastní příbytek.
A právě tyto opuštěné prostory jsou pro člověka přitažlivé. Ukazují mu limity vlastního bytí, vedou od triumfalismu, ať již osobního nebo skupinového, k jisté pokoře a vědomí vlastních limitů. Tak jako T-K-A-C-Z od Zewag, který ukazuje vytyčenou cestu k rozpadající se továrně uprostřed ničeho.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Subal nabízí hravý pohled na dřevo a mráz, který kreslí a hraje si s jinovatkou. Jako by daný objekt na zebru chtěl proměnit. Snímek nese název Proužkovaná.
Proužkovaná, foto: subal
Paklík si hraje s kombinací holubího letu a sochy, v kontextu urbanistické koncepce. Odkazuje na hravost, nejednoznačnost a organičnost celého veřejného prostoru. Fotografie nese poměrně výstižný název pošli posly.
Pošli posly, foto: shimmell
Pro všechny, kdo mají v oblibě hru se stíny a živými objekty je určená fotografie horská lyžnická. Jejím autorem je ilonag3 a nese název Já a jeho stín, který otevírá široké a pestré interpretační možnosti tohoto obrázku.
Já a jeho stín, foto: ilonag3
Na závěr ještě snímek, který jako by se tematicky vracel k prvnímu. ...krajina zimní, civilizovaná...4 je cestou polem i lesem, místem prohrnutým a sjízdným, ale také tím, které, za několik málo chvil rozmaru počasí, může zmizet v jednolité sněhové přikrývce. Autorem snímku je fakir.h.
...krajina, zimní, civilizovaná...4, foto: fakir.h