Řecká filosofie si nesmírně cenila toho, co dnes vnímáme jako slovo téměř pejorativní, totiž apatie.
Apatie není v řečtině označení pro netečnost ve smyslu zbavení se schopnosti svět vnímat a poznávat, není netečností ve smyslu nudy nebo klipovitého přístupu k životu, který bývá často spojován s konzumním životním stylem. Apatie je něco zásadně hlubšího.
To, co člověka odvádí od pravého poznání jsou jeho touhy. Vždy chceme, aby věci nějak dopadly, vždy v nich máme nějaký zájem. Nedokážeme se na svět dívat nezaujatým způsobem, protože v něm neustále sledujeme nějaký cíl, toužíme po slasti, která má nekonečné množství podob. Co více, toto naše toužení, jak později názorně demonstruje Husserl, má zásadní vliv na to, co vnímáme, i jak to chápeme. Kolikrát si člověk řekne, že ten nebo ten by (ne)udělal to či ono nebo si to nemyslel. Naše předporozumění, které je spojené s chtěním a zájmem o svět, nám svět vzdaluje.
A právě v tomto kontextu je třeba apatii jako ctnost chápat. Je to snaha zbavit se chtění ve světě, která nesleduje jen pravdu, ale něco chce, má potřebu slasti, sebeprosazení. Řekové si na jedné straně cenili aktivity a aktivního života, ale současně si uvědomovali, že je to právě spěch, který člověka odpoutává od sebe samého. Jako bychom sami před sebou chtěli utéci, vzdálit se nutnosti usebráni a bytí se sebou samými. Přitom právě to je jediná cesta, která může směřovat k plnosti lidství, k pochopení toho, co na světě chceme, kým jsme. Jakkoli tyto záblesky nejsou příliš časté, představují jakousi základní ingredienci lidství.
Apatie je tedy ctnost, která člověku umožňuje stát se člověkem, nebýt jen homo faber, bytost určená tím, co dělá a že si obstarává živobytí, vždyť to dělají všichni tvorové. Ale jen v apatii se může rozvinout něco, co pro řeky bylo bytostně lidské, tedy péče o duši. Péče o duši není postojem aktivity člověka, majícího peníze a moc, měnícího svět. Je výsadou těch, kteří nemají nic, co by ve světě mělo nějakou cenu. Nemusí se o nic starat, strachovat, pečovat. Mimo svoji duši.
Nejde tak o nějaký mdlý projev ducha, ale naopak o poměrně radikální rozejití s tím, co po nás chce svět. Avšak i zde platí, že nemusí jít o apatii jako o totální nástroj lidské proměny. Pokud člověk není mnich, těžko svůj život může apatií zcela prolnout. Přesto se zřejmě vyplatí si do něj okamžiky takového vzdálení se od věci a přimknutí se k sobě zařadit. Skrze ně, získáváme skutečnou, lidskou tvář.
Gratuluji Zoranovi ke snímku, který krásně překračuje žánr sociální fotografie zachycující člověka v jeho pracovním prostředí, s únavou, bolestí a snad i rezignovaností. Muž na snímku nesoucí jméno Beni si zřejmě dobře uvědomuje, kde je, kdo je a že prostředí, ve kterém se nyní nachází je neutěšené a nepěkné. Ale možná právě od něj dokázal odstoupit k sobě. Ztišit se a uslyšet sám sebe.
Někdy může být spojení živočichů a přírody těsné. Houby a rostliny tvoří jeden celek v lišejnících, Napol ukazuje, jak může Žirafa prorůst mezi stromy. A vytvořit tak vlastní ornament, utkat svět do struktury, která by člověka asi nenapadla. Takový je Vzor žirafa.
Vzor žirafa, foto: Napol
Guajacuran nabízí impozantní pohled do tváře muže s minimalistickým názvem … Staví před nás otázku, co je to kultura a jak se k ní vlastně vztahujeme. Co je to, co bychom sami pro sebe jako kulturu definovali? A máme zájem ji nějak manifestovat?
Jahru zachycuje krásné místo, které doslova volá po tom, aby ho někdo vyfotografoval. A název mu dal přímo strukturalistický >O<. Velice pěkné, rychlé, estetické.
>O<, foto: Jahru
A na závěr ještě jedna fotka, která si hraje s výtvarnem, které dotváří výslednou atmosféru. Více než dívat se nabízí cestu spolu vdechování s autorem nebo postavou pod památníkem. Autorem snímku Zimní host je hotmandarin.