Kvalitativní metodologie ve společenských vědách se od druhé poloviny minulého století soustředí intenzivně nikoli na hledání zjevné skutečnosti, tedy na deskripci a analýzu toho, co je vidět a slyšet.
To, co je předmětem zkoumání ve fenomenologickém, hermeneutickém nebo i analytickém výzkumu, je otázka, co je za tím, co se nám běžně zjevuje.Realita, o kterou zde jde není tím, co by bylo na první pohled vidět, ale slovy Jana Patočky, je fenoménem, který se zjevuje postupně.
Tím, že dokážeme vidět nějakou jeho část, přirozeně ztrácíme možnost vidět jinou. Musíme si pečlivě vybrat, co budeme za vrstvou fyzických jevů hledat a vyrazit za tím. Vlastně se tak trochu vracíme k podobenství o jeskyni od Platona. Stíny jsou to, co vidíme, skutečnost je nedostupná, jen ozařovaná světlem poznání či rozumu, ukazujíc se nestále, různorodě, zkresleně, neúplně, neostře.
Rozdíl, mezi Platonem a Edmundem Husserlem je především v tom, co je ona skutečnost a kde existuje. Zda jde o jsoucno v nějaké objektivní a nezávislé realitě odtržené od subjektu, nebo zda se ukazuje až pozorováním, ve kterém subjektivní prvek hraje fundamentální úlohu. Bez pozorovatele není fenomén, tedy pozorované.
Už umění první poloviny minulého století se snažilo (stejně jako tehdejší věda) objasnit, co je podstatou světa. Uvědomovalo si krizi realismu a snažilo se jít za viditelnou vrstvu věcí, sledovat jejich vnitřní strukturu, svět uvnitř, emoce, … Umění přecházelo od viditelného k neviditelnému, které se ale snažilo zviditelnit. Další vývoj poté ukázal, že zpochybnit je možné také ono zviditelňování a že je třeba do centra zájmu postavit diváka, nikoli dílo samo.
Martin Buber poté ukazuje, že skutečné hledání toho, co je za realitou běžně smyslově dostupnou, je především hledání sebe sama. Ke světu není možné mít objektivní, nezaujatý přístup. Jinak, než skrze vlastní já a propozici světa k němu, ho poznávat nelze. Je třeba se dívat na svět kolem sebe a k já ho vztahovat. Tak vznikají slavné propozice k věcem Já-Ono, případně záblesky Já-Ty směrem k osobnímu vztahu k lidem, vztahu, ve kterém jde jen o toho druhého, jako druhého, kde Ty není prostředkem, ale cílem.
Snímek Za právě takovou situaci zachycuje. Na rovině realismu zachycuje svět symbolickým jazykem, aby do něj vrátil obraz člověka. Autor, ten, který se chápe světa svou myslí a uměním, je předmětem pozorování. Subjekt-objektová bariéra je zbořena. Hledání propozice se pro Kubu Adama stává principiální záležitostí. Subjektivní a objektivní přestává míti smyslu, ve světě, za dveřmi a kulisami je možné najít především sám sebe.
Gratuluji autorovi k podařenému zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
O smutné pastvině... od No21 je obrazem hranic, těšení se na jaro, touhy aktivně proniknout to, co se jeví jako nepřekonatelné a obtížné. Je manifestem pro činný život, byť nemá argument programu, ale pouze sžíravou aktuální naléhavou emoci.
O smutné pastvině, foto: No21
Krkonošské příšerky jsou pohledem na zimu poněkud poetičtějším způsobem. Autorem snímku je cevarom, který ukazuje, že mezi nebem (mraky) a zemí (stromy obalenými sněhem) nemusí být velká propast.
Krkonošské příšerky, foto: cevarom
Fotografování může být také hrou, zábavou, vyjádřením, které je překvapivé, kreativní, interpretativní. Přesně takový je snímek Dívej se na slunce a neuvidíš stín..., jehož autorem je tchmes.
Dívej se na slunce a neuvidíš stín..., foto: tchmes
A na závěr snímek, na kterém se mísí jistoty a obavy, naděje a sny, strachy a úzkosti samoty. Taková je zrnitá fotografie Budoucnost... od kristyna d.