George Lakoff a Mark Johnson ve své knize věnované metaforám říkají, že jednou ze základních myšlenkových struktur, které ve strukturaci světa používáme, je metafora nádoby. Někdo je in a jiný out, někdo s námi a někdo proti nám. Jsme v pondělí v bruslení a vypadli jsme z nominace. Ve všech těchto příkladech jde o to, že něco je uvnitř myšlené nádoby a něco mimo ni.
Autoři upozorňují, že uvnitř jsou většinou věci dobré věci a mimo ni ty špatné – ostatně i proto ono označení být mimo, být out, ukazuje, že je zde určitá nádoba či prostor, který vymezuje kvalitu a daný člověk se v něm prostě nenachází. Jenže, jak je možné, se něco takového v jazyce a viditelně i v našem myšlení, nachází tak často? Proč jsme si nenašli jinou vypovídací strukturu?
Oba myslitelé jsou toho názoru, že základem pro metaforu nádoby je naše somatická zkušenost. Vše, co poznáváme, máme před očima ve dvojí perspektivě. Jednak jako věci stojící před námi, tedy mimo nás samotné. To, co bylo pro člověka důležité, čím vlastně začíná jakékoli poznání je schopnost diference, že se lišíme od toho, co je před námi. Proto o metafoře nádoby hovoří jako o entitní metafoře, jako o něčem, co vymezuje věci ve světě.
Jsme ale také bytosti ohraničené, mající kůži, která přirozeně staví bariéru mezi nás a prostředí, ve kterém se nacházíme. Zkušenost našeho těla je tedy druhou důležitou perspektivou, která umožňuje kreslit ostré jazykové i myšlenkové hranice mezi objekty. Nejde tedy jen o to, že existuje něco v ně nás, ale také o možnost vzájemného ohraničování těchto věcí pomocí jejich povrchu.
Sluníčko a čerstvý vzduch..., foto: No21
Když se podíváme například do Bible, tak ilustrací metafory člověka jako nádoby v ní najdeme bezpočet. Do člověka je vdechnut život, tedy do nádoby je vložen určitý obsah, který ji oživuje – ztráta obsahu, znamená zhroucení nádoby, její rozbití, tedy smrt. Poklad víry, jak píše Pavel z Tarsu, máme v nádobě hliněné, tedy opět – to, co nám dává život ve vlastním slova smyslu, je to, co je uvnitř nás. Ostatně později konstituovaný termín – duchovní život – je projevem právě této konstrukce, že to důležité se odehrává někde hluboko uvnitř nádoby našeho bytí.
Lakoff s Johnsonem upozorňují také na existenci dalších metafor, které mají za následek to, že člověk se nestane uzavřenou monádou, ale že je bytostí s určitou vlastní hodnotou, ale zároveň propojenou se svým prostředím.
Metafora nádoby je ale zajímavá ještě v jednom ohledu, totiž určuje, kým jsme, co je uvnitř nás. Když o někom řekneme, že je dutý, prázdný nebo že v něm nic není, jde vlastně o velice příkrý soud – ukazujeme, že to jediné, čím se druhý může prezentovat je jeho obal. Ostatně povrchnost není nic jiného než vlastní vyprázdněnost.
Staví nás ale nejen před problém jazykový či popisný, ale i před otázku osobně ontologickou – pokud Feuerbach tvrdil, že člověk je to, co jí, má na mysli právě toto naplňování vlastní nádoby svého vlastního bytí tím, co do ní vpouštíme. Jíst ale neznamená jen pohyb aditivní, není neustálým přidáváním něčeho, ale nese s sebou potřebu, jak zdůrazňoval Schrödinger zbavovat se entropie. Když se této své neuspořádanosti nebudeme zbavovat, znamená to, že jsme mrtví. V kontextu metafory nádoby je nutné říci, že nejde o nádobu nekonečnou, ale že každého z nás staví před otázku, co v ní tedy chceme a co nechceme mít.
Snímek Sluníčko a čerstvý vzduch... zachycuje prostor, který byl ještě nedávno přeplněný, zanedbaný, plný nějakého haraburdí, zabedněný. Současně v sobě ale ukrývá i pohyb – pohyb čištění, otevření oken, větrání, vanutí větru. Právě tento pohyb je životem. No21 zachycuje proces restartu bytí nádoby, ukazuje, že je možné začít znovu s jiným přístupem.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Slovo zastávka v sobě skrývá dva, vzájemně propojené významy. Na první pohled jde o místo, kde zastavuje dopravní prostředek. Jenže, ona je také místem, kde zastavují lidé a čekají. V době, kdy je vše v pohybu tvoří zastávky paradoxní místa tichého prázdného čekání, jsou vlastně ostrůvky bránící totálnímu pohybu bez přestání. Tuto skutečnost zachycuje na snímku od zastávky.. dadakovas.
.. od zastávky, foto: dadakovas
Vhumanik nabízí snímek, který bychom mohli číst vlastně velice podobným způsobem jako ten první. Ukazuje nádobu, místnost, v její prázdnotě a opuštěnosti v očekávání, že bude naplněná něčím, co do ní vloží smysl. Fotka se jmenuje o opuštěných místech.
o opuštěných místech, foto: vhumanik
Shimmell nabízí pohled na Dlouhé stráně v perspektivě v pravdě neobvyklé – nikoli jako na elektrárnu, vodní dílo nebo oko do nebe, ale jako na velodrom. Nastiňuje, že člověk dokáže věci kolem sebe chápat, vidět a využívat často jinak, než jak by se na první pohled nabízelo. Snímek nese název DS.
Holuby v paneláku nemá rád asi téměř nikdo. Přesto Zoran_2 nabízí pohled, který nemusí být vůbec tak špatný, jak si většina z nás asi představuje - Tri grácie. Holubi focení přes špinavé sklo, s nefotogenickým pozadím, proti slunci, na výšku. A přesto zajímavě a dobře.
Tři grácie, foto: Zoran 2