Dva stromy uprostřed vyschlé krajiny, spojené svým druhem, ale navzájem tak daleko od sebe, že si nerozumí, nemohou si poskytnout stín ani jinou oporu.
Snímek s názvem dva daleko od sebe ukazuje pohled do – na první pohled nezajímavé a jen velice málo živé – krajiny, nad kterou se rýsují do oparu zahalené kopce. Střechou celé scenérie je jednolitá obloha. Nestojí zde nic více a nic méně než pár stromů.
Oba představují stejný rostlinný druh, oba mají svůj kmen složitě prohnutý a na něm se rozkládá zdravá zelená koruna. Ve svém stínu jakoby vytvářeli ostrůvky života, prostor, ve kterém se dá schovat před žhavým sluncem. Autor jde ale s interpretací dál – oba objekty stojí od sebe daleko, takže si nemohou být oporou, svůj stín sdílet. Je mezi nimi jen suchá vyprahlá země, každý je zde sám za sebe a druhý je mu lhostejný. Za osobní dokonalostí se může skrývat nezájem o druhého, smazání jiných, než čistě formálních vztahů, daných příslušnosti k místu, rodu, kultuře.
Diagonála snímku je mírně posunutá vzhůru, tak aby zde vynikly jak oba stromy, a také charakter pouště, která je lemována horami. Ty jsou dalším dominantním prvkem, který jakoby odkazoval na určité nebezpečí, před kterým by se oba stromy měly navzájem chránit, ale nečiní tak.
dva daleko od sebe, foto: vladimír N
Fotografie, jejím autorem je vladimir N. z hlediska kompozice sází na zlatý řez, do kterého umísťuje první bližší strom. Barvy jsou tlumené a volené tak, aby dobře dokreslovali monumentálnost a rozlehlost krajiny. Takto vytvořená kompozice působí zdařilým a pěkným dojmem.
Mezi stromy se nachází ještě jeden zajímavý prvek – skála, kterou jakoby (díky perspektivě) obepínal bližší strom a druhý ji činil oporu z třetí strany. Stává se tak jakýmsi obrazem tvrdosti a pevnosti osamění, které rámují samotní aktéři.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by měl vypadat nadšený fotograf? Nedávno obletěl svět snímek s mužem, kterému hořeli boty i stativ, zatímco fotil. Jinou odpověď nabízí Auge s obrázkem …, když ukazuje nadšení méně akční, ale zato hluboké, osobní, bytostní, angažované.
..., foto: auge
Mikoudelka si jako svůj objekt k focení vybral klasickou tonetku a mokrý deštník. Zbytek dodělalo krásné světlo a autorův um. Fotografie nese název po dešti a zaujme především zmíněným světelným provedením i barevností.
Ne úplné tradiční snímek rodiny vytvořil Bullss na snímku Generace. Snaží se přitom ukázat integritu, posloupnost i provázanost celé rodiny, kde jeden čerpá od druhého a jsou si navzájem blízcí.
Generace, foto: Bullss
Na závěr ještě jeden snímek s názvem ... a kam dál?, na kterém šebin zachycuje nerozhodného cyklistu na ulici spočívajícího na okamžik na lavičce.
...a kam dál, foto: šebin