Kdo je velký? A kdo malý? Tyto otázky si může klást asi každý, ostatně i dějiny znají spoustu velkých osobností, dokonce tak velkých, že jim je tento titul připojen za jméno – máme tak například Karla Velikého, Konstantina Velikého, … Co ale způsobuje tuto velikost? Na úvodní dvou otázku odpovídá v jedné dětské knížce Jiří Žáček banální veršovánkou – „každý kluk i holka ví. Slon je velký velikánský, mravenec je mrňavý.“ Jenže asi každý cítí, že takto problém nestojí.
Jde přitom o ústřední otázku celé starověké literatury – Gilgameš se rozhodne zajistit si velikost a nesmrtelnost tím, že vybuduje město, které bude mít vysoké a nezničitelné hradby, bude něčím, co nikdy nebude porušeno. Je přitom ochotný do tohoto projektu investovat nesmírné lidské zdroje, chovat se zcela nelidsky. A nakonec pochopit, že takto se velikost zajistit nedá. Po něm zkouší cestu k velikosti Odysseus, ale i on si nakonec uvědomí, že velikost není možné získat nějak zvenčí, ale jen skrze vztahy s druhými.
Alexander Veliký usiluje o velikost s mečem v ruce, tvoří mocnou a velkou říši, ale nemá z ní žádný užitek – celý život je na cestách, spí ve stanu nebo na koni, umírá mladý. Šalamoun, jako údajný autor knihy Kazatel, pak říká „marnost nad marnost, vše je marnost“. Člověk nemá žádný užitek ze svého pachtění, zemře a jeho dílo i majetek získají ti, co se na něm nijak nepodíleli. Usilovat o velikost je vrcholně pomíjivé.
když se velcí nedívají, foto: shimmell
Zdá se, že touha po velikosti je něčím, co je v zakódováno v hlubinách lidského bytí. Marek Eben se v jedné své písni právě takové touze vysmívá s tím, že až zemře, chce mít sochu na vysokém podstavci, aby na něj nemohl dosáhnout žádný pes. George Orwell konstituuje Velké bratra, jehož velikost spočívá v tom, že vše vidí a řídí. A přesto jsou to nakonec lidské vztahy, do kterých vstoupit v plnosti nemůže.
To, co je všem Velikým, o kterých jsme zde uvažovali společného, je to, že svoji velikost tvoří jen skrze to, že je nelidská. Zdá se, že být velikým, je možné jen v jakési struktuře bez lidí. Velikost v sobě jako by počítala s totalitou a sebedivinizací. Jenže právě v ní je vidět slabina takové touhy. Předpokládá Nietzscheho smrt Boha, na jehož místo jedinec postaví sám sebe. Jenže tím, se ocitne sám. Největší, ale současně zcela opuštěný, svojí vlastní totalizací a zbožštěním se připravujíce o to, co by mu velikost jako jediná mohla zajistit – směřuje k monumentální strnulosti.
Oni velicí obvykle předpokládají statičnost – město, které nikdo nedobude, zemi největší ze všech, sochu, kterou nic nepřekoná. A právě v této nehybnosti je ukryta smrt a malost. Jde o poslední krok před zřícením se do propasti.
Snímek, jehož autorem je Shimmell ukazuje trojici velký monumentů – obrů bez pohybu, kterým utíká život. Jsou to ti malí, kteří mají skutečnou volnost v pohybu, kteří velikost překračují. Ukazují, že ti, kdo touží být velicí jsou staticky směšní, že velikost je něčím, co možná někdo obdrží po smrti, ale má cenu jen tehdy, když svůj život k této metě nenasměrují. Když jsou schopni běžet.
Gratuluji autorovi snímku s názvem když se velcí nedívají., který ukazuje, že nápad či návod na skutečnou velikost ti velcí obři na snímku nevidí. Nedokáží to. A současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Snímek Matrix ukazuje zajímavé geometrické prostředí, které se hroutí jako jistoty, když dospíváme. A člověk pak může být někdy jako dítě utíkající před tím, aby si musel připustit, že věci jsou možná jinak, než si myslel. Autorem snímku je Napol.
Matrix, foto: Napol
František Mikuš si hraje se světlem, ukazuje, že focení je vlastně malování světlem. Tentokráte na snímku poslední dopis.
Lidem někdy přijde život ve městě příliš rychlý a dynamický, nedokáží se v něm zorientovat a vyznat. Svět se jim mihá před očima a oni jsou ztraceni. A právě takový výjev nabízí fotografie Termitiště od hotmandarin.
A na závěr ještě pohled na zrekonstruované pražské nábřeží se středovou kompozicí od Miloše Kostky – Pražskej street.