Letošní World Press Photo provází řada problémů, které odstartovala diskvalifikace celé pětiny finálových snímků. Takřka skandálních rozměrů nabyl případ kontroverzní vítězné série Temné srdce Evropy.
Jak již víme, 20 % fotografií, které se dostaly do finálového kola WPP, bylo vyřazeno z důvodu nepřípustných postprodukčních úprav. Už tento krok nastolil otázku, do jaké míry je možné s dokumentárním snímkem manipulovat ex post, při úpravě v počítači.
Tato manipulace je poměrně snadno odhalitelná – účastníci jsou povinni dodat fotografie v komprimovaném i surovém formátu. Pokud dojde k překroucení reality, je to ihned patrné při srovnání obou typů obrazových dat. Hranici, za niž už nelze při postprodukci jít, však určuje porota podle subjektivních kritérií, proto není divu, že řada profesionálních fotografů požaduje zveřejnění vyřazených snímků.
Prokleté srdce Evropy
Mnohem větší skvrnu na reputaci WPP však zajisté zanechá „případ Charleroi“ čili dění kolem série The Dark Heart of Europe od Giovanniho Troila, která získala první místo v kategorii Aktuální problémy.
Autor obou snímků: Giovanni Troilo
Soubor zpodobňuje belgické město Charleroi, kdysi centrum těžkého průmyslu, coby zanedbané místo prolezlé špínou a negativními společenskými jevy, jako je nezaměstnanost, kriminalita, nestandardní sexuální praktiky. Podle fotografa Troila má být obraz tohoto města metaforou celoevropských problémů: bujení sexuálních deviací, rasové nesnášenlivosti, nadužívání psychofarmak apod.
Jako první zpochybnil věrohodnost vítězného souboru starosta města Charleroi, který snímky a jejich výběr označil za závažné účelové zkreslování reality, které poškozuje nejen občany a reputaci města, ale i pověst moderní fotožurnalistiky.
Vytkl Troilovi manipulaci s obrazem, používání umělého osvětlení, inscenování scén a lživé nebo minimálně zavádějící popisky fotografií. Z posledně jmenovaného přečinu se dle jeho slov usvědčuje sám autor, konkrétně u tohoto snímku:
Autor: Giovanni Troilo
Popisek dodaný k soutěžní fotografii zní: Místní znají parkoviště jako místo oblíbená páry hledající sexuální uspokojení. Na svých stránkách však Troilo v textu u fotografie přiznává: Můj bratranec souhlasil, abych jej vyfotil, jak souloží s dívkou v přítelově autě.
Všechny tyto námitky se vedení WPP rozhodlo prošetřit a 1. března vydalo veřejné prohlášení, v němž vítězný soubor odmítlo diskvalifikovat se slovy: Podle pravidel soutěže nesmí fotografové inscenovat snímky se záměrem ukázat něco, co neexistuje. A takového přestupku se Giovanni Troilo údajně nedopustil, resp. pro to nejsou dostatečné důkazy.
Celá zpráva (v AJ) je dostupá zde.
Večeře kanibalů v Bruselu
Zdálo se, že tímto je spor vyřešen, kdyby… den poté nepřišel belgický fotograf Bruno Stevens s tvrzením, že jedna z fotografií byla pořízena nikoli v Charleroi, nýbrž ve zhruba 50 km vzdáleném Bruselu. Konkrétně se jedná o snímek zobrazující scénu, kterou by šlo pojmenovat jako večeře kanibalů. Dokumentuje přípravu scény/modelů a modelek výtvarníkem Vadimem, který se věnuje malbě obrazů inspirovaných již existujícími výtvarnými díly.
Autor: Giovanni Troilo
Vedení WWP se znovu pustilo do prošetřování a 4. března se rozhodlo Giovannimu Troilovi cenu odebrat s odůvodněním, že poskytnutím nepravdivých údajů autor porušil pravidla soutěže.
Zapojte se do diskuze!
Zařazení snímku, pořízeného v jiné lokalitě než udává autor, už lze označit za jistý podvod, který překračuje etický kodex novinářské fotografie. Ovšem již argumentace WWP k prvním výtkám, že fotograf nezachytil nic, k čemu by jinak nedošlo, je poněkud vágní. Připomíná věštění z karet, „co by bylo, kdyby“. Osobně se domnívám, že takovýto přístup k práci investigativního fotoreportéra, za něhož se označuje sám Troilo, nepatří. Posláním reportážní fotografie je podle stanov National Press Photographers Association (NPPA), které uvádím v boxu níže, zachytit reálné, nikoli inscenované události.
Podle etického kodexu NPPA fotoreportér musí:
- Fotografované objekty zobrazovat přesně a v úplnosti.
- Vyhnout se manipulaci v podobě inscenování záběru.
- Zachytit události v celé jejich komplexnosti. Vyhnout se stereotypnímu zobrazování jedince, popř. společenských skupin. Překonat při práci vlastní předsudky a snažit se o maximální objektivitu.
- Přistupovat k fotografovaným subjektům s respektem. Věnovat zvláštní pozornost ohroženým subjektům a k obětem trestné činnosti či tragédie přistupovat se soucitem. Niterné okamžiky smutku narušit pouze tehdy, existuje-li dostatečný důvod, proč by měly být předloženy veřejnosti.
- Záměrně neměnit a neovlivňovat skutečnost.
- Neměnit obsah a kontext fotografického obrazu při postrpodukčních úpravách. V žádném případě nemanipulovat s obrazy (popř. zvukem) tak, že by to uvedlo diváky v omyl nebo zkreslilo skutečnost
- Neposkytovat fotografovaným subjektům materiální odměny za informace ani za účast při fotografování.
- Nepřijmout hmotné dary od těch, kdo chtějí změnit obsah obrazového sdělení.
- Záměrně nesabotovat úsilí ostatních novinářů.
Přesvědčivosti a správnosti argumentům WPP nedodává ani fakt, že pětina finálních snímků byla vyřazena "jen" kvůli postprodukčním úpravám. Pravda, nevím, do jaké míry bylo u vyřazených snímků manipulováno se skutečností, neboť nejsou veřejně k dispozici, přesto se ptám: Je větší ořez snímků, popř. retuš detailů za účelem zvýšení působivosti fotografie větším prohřeškem proti etice novinářské fotografie, než umělé inscenování (ať už více, či méně možné) reality?