Martin Buber se ptá, co tvoří naše já. Lze o já hovořit jako o uzavřeném celku? Jako o něčem, co je samo sebou a nemůže se příliš měnit, takže mu přisoudíme substanci, jako u Aristotela? Nebo je vhodnou cestou postupné stávání se vlastního já formou poměřování se k transcendentálnímu jsoucnu, jak navrhuje v jednom svém textu Martin Heidegger? Martin Buber odpovídá, že v obou přístupech je něco cenného, ale že já vzniká jinak.
Já je určeno vztahovostí a propozičností k ostatnímu. Jde o střed, kterého jsme si my sami vědomi, ale současně který nemůže existovat nezávisle na všem ostatním. Člověk může být otcem, protože má dítě; ředitelem, protože pracuje ve firmě, kde někoho řídí. Když budeme procházet například hřbitov na Vyšehradě, právě pracovní část identity je důležitá.
Buber zdůrazňuje, že toto je ale jen jedna část toho, jak se naše já upíná ke světu. Je zde ještě upínání se k věcem. Užívání každé nové věci, poznání čehokoli nového nás vždy také mění. Zvyšuje to, jak svůj střed síťujeme s okolním světem. Mohli bychom dokonce říci, že čím je toto síťování intenzivnější, tím je naše já pevněji vetkáno do svého světa.
Pro Bubera existuje ještě ale jeden zásadně odlišný způsob propozičního vztahu. To, co jsme popsali výše je důležité, ale pohybuje se v rovině, kterou by Heidegger označil jako obstarávání sebe. Toto obstarávání by ale nemělo mít za následek, že zcela mineme své bytí jako takové. A právě k tomu je určena propozice Já–Ty. U tohoto vztahu nevidíme druhého jako věc mezi věcmi, s jeho povrchovou strukturou a užitečností, ale jen jako záblesk něčeho bytostného. Tento záblesk, toto setkání dvou já je mimořádným zážitkem, protože překračuje viditelnou strukturu a mění nás v nejvlastnějším nitru.
Čtverylka, foto: Napol
Tato setkání s druhým já, tedy s Ty, je pak pro Bubera to, co činní náš pobyt ve světě skutečně významným. Umožní nám setřepat a uspořádat všechny ony vnější vazby a vztahy se světem. Skutečně nás poměří směrem k vlastní existenci.
Jak ale takové poměření vytvořit? Židovský filosof zdůrazňuje, že to není snadné. Musíme se to učit, musíme své já nastavit na to, aby na takové setkání bylo citlivé a otevřené. Nezbytně nutné je pak vytvářet prostředí, ve kterém k setkání různých já může docházet.
Snímek čtverylka od Napol zachycuje prostor setkávání jasně rámovaný čtyřmi lavičkami. Čtyři různé dvojce se mohou variovat v konfiguracích a polohách tak, že své Já–Ty dokáží uvidět. Prostor k odpočinku a klidu tak paradoxně vybízí k nejdůležitější aktivitě, na které se „láme“ náš život a bytí. V tichu a klidu jsou lidé vrženi k tomu, aby pohybovali svým lidstvím.
Jsou zde ale ještě dva důležité drobné momenty. Sněžení ukazuje nejen na poetičnost a mimořádnost takového setkání, ale i na jeho pomíjivost. Dojde k němu jen,s než se rozpustí vločka dopadající na zem. Jde o čas, námahu, intenzitu. Není čas, ztrácet čas. A ani druhý moment není nevýznamný – fotka se odehrává v tichu. V hluku a o bombastičnosti, nikdy k ničemu významnému nebo zajímavému z hlediska vlastního bytí nedojde. Jen ten, kdo se vydá sledovat rovinu bytí za hranici „světa“ může uspět.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Napol k velice pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.
Lubo1961 zachycuje něco, co zná každý kuřák nebo milovník vánočních františků. To, jak se proudění z uspořádaného laminárního, stoupajícího z rozžhaveného hrotu doutnající látky, střetává s chladnými molekulami vzduchu a postupně se zpomaluje a mění na turbulentní. Totéž můžeme vidět i s krajinou na snímku zima.
Dva muži ve městě zachycují jeden z důležitých rysů města – nejednotnost postoje, pohledu, rozmanitost. Město je městem, protože ho netvoří stejní lidé se stejnými postoji a problémy. Je živým organismem různosti. Autorem snímku je hotmandarin.
Dva muži ve městě, foto: hotmandarin
Navvy nabízí pozoruhodnou koláž s názvem Rozhovor s Rudym aligátorem. Kombinuje údiv nad tím, jak může být svět hluboký, když jimi procházejí rentgenové paprsky s ochotou svět rozkládat a znovu skládat s cílem zjistit, jaký vlastně je.
Rozhovor s Rudym aligátorem, foto: navyy
Soukromý prostor je vhledem do nitra člověka. Člověka zraněného, ale současně možná odsuzovaného a hodnoceného. Člověka, který díky své vnitřní bolesti zůstává ve světě sám. A krvácí. Autorem snímku je schizoafektiv.