Říká se, že jednou z nejlepších didaktických metod, je práce s chybou. Chybami se člověk učí a kdo nikdy neudělal žádnou chybu, o ničem novém nepřemýšlel, což je výrok, který se připisuje Albertu Einsteinovi.
Chyba je něco, co k lidskému myšlení patří stejně neodmyslitelně, jako úspěch. Bez chyb není pokroku, i negativní výsledek je něco, s čím lze pracovat.
Přesto se ukazuje, jak těžké je s chybou pracovat. Výzkumy kvalitativního i kvantitativního charakteru, které probíhají na českých školách to jednoznačně dokazují. Když člověk udělá chybu, dostane horší známku. A nic více. Příště se bude držet standardizovaného postupu a žádné riziko spojené s kreativitou nebo dokonce myšlení mu nehrozí. To je samozřejmě jeden z klíčových problémů vzdělávání u nás, ale i ve světě. Umět dát dobrou zpětnou vazbu, ocenit, podnítit k tvořivosti. A přitom nezranit.
Tento školní fenomén má i další aspekty a tím je schopnost chybu si přiznat. Zde je třeba přičíst jistý díl viny Tomáši Akvinskému, který bude spojovat morálně špatné jednání s chybou v úsudku. Nikdo přece nebude chtít jednat špatně, ledaže se splete. Italský filosof pochopitelně nemohl tušit, že jeho scholastickou poučku bude někdo číst i opačně, a že z chyby udělá nemorální čin, z omylu něco, co je třeba ostrakizovat. Umění přijmout svoji chybu v podobě napomenutí od druhého, je známkou velkého charakteru, pokory, kterou nemá každý. Přitom uvědomění si, že druhý mi může pomoci růst, díky tomu, že vidí situaci z jiné perspektivy, že není zatížený prací a souvislostmi, kterými jsme si museli během formování výsledku projít, je zásadní. Odlišuje dobré od věčných začátečníků, odborníky od náfuků.
Zajímavý pohled na problém scestí v úsudku, tedy na to, co bychom mohli označit jako chybu, nabízí Martin Heidegger. Scestí není něčím, jako příkopem podél cesty našeho života, ale něčím, co se těsně a nerozlučně váže k našemu Pobytu. Je krajinou, fenoménem, bez něhož není možné svobodně existovat, ale také prostorem, ze kterého vzniká blud. Je tedy důležité vědět, že sejít na scestí, tedy odklonit se od neskrytosti ke skrytosti, k našemu bytí patří. Ale to neznamená, že bychom na něj měli vyrážet záměrně, trvale či chtěně.
To, že se na scestí zatouláme souvisí s tím, že prožíváme život ve svobodě. Pokud by tomu tak nebylo, na žádné scestí bychom se nemohli vydat. Je tedy klíčové se scestím, jako s dimenzí vlastního já, pracovat. Carl Rogers v psychologii přišel s konstruktem multikulturního self – naše já, vědomí vlastní existence je v tomto modelu spojené s prožíváním sebe samého v různých kontextech, situacích a rolích. Pokud v některé z nich dojdeme na scestí, na kterém se dostaneme, slovy Heideiggera až k bludu, nemůžeme si již pomoci sami. Jedna z faset našeho bytí je natolik poškozená, že je třeba ji opravit, což se standardně děje terapeuticky.
Být si vědom toho, že chybuji, že scestí je součástí procesu hledání neskrytosti světa, tedy částí autentického formování vlastního bytí, že jde o cosi, čemu se nelze vyhnout je osvobozující. Je ale nutné připočíst druhé ale – můžeme si říci, že máme zdravý (selský) rozum, který nám v takové situaci vždy nejlépe poradí, sami víme, co je správné a špatné, nemusí nám nikdy nic vykládat. Heidegger k takovému argumentu dodává, že se „zdravým rozumem“ nemá smysl vést ve filozofii dialog, neboť je hluchý, slepý, sebeverifikující. Pierre Teilhard de Chardin takový přístup označí za slepou uličku izolace. Pocit, že sám nejlépe vím, je začátkem konce růstu, stáváním se člověkem.
Snímek \ / od Mileny Hertlové je ukázkou toho, jak s chybou pracovat. Nabídla snímek, jenž si žádal ořez. Místo výmluv, uražení či odporu, tento pohled přijala a zkusila aplikovat. Výsledkem je čistý kompozičně precizní snímek, zachycující tradiční téma náhodného dialogu reklamního poutače a křídly mávajícího holuba. Je za ním ale hluboký příběh o nedokonalosti, která byla integrována a proměněna. Protože byla přiznaná a autorka s ní dokázala pracovat.
Gratuluji autorce k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne. Snímek Dunnottar Castle od djicee ukazuje, jak je možné pěkně pracovat s delší expozicí i hrou s barvami v krajinářském kontextu.
Dunottar Castle, foto: djicee
Ptáky nad vodní hladinou v minimalistickém provedení, ale bez zbytečného filtrování a úprav zachycuje snímek … od ...rouzi..., který zve do přírody k přemýšlení, k pohledu, k hledání jednoduchosti, ke klidu, k meditaci.
Shimmell tentokráte sází na linky, plochy a minimalismus. Touto trojicí hodnot je nesený snímek red.
A na závěr ještě jeden snímek. Do technicky pěkně udělaného kompozičního souladu klade – netradičně na výšku – do souvislosti opadané stromy u rybníka, břehy, které jsou podzimně teskné, a lavičku, na které sedí osamělý člověk. Fotografie Osamelé myšlienky... od Robson65 je esencí pocitu tísně, melancholie a samoty.
Osamelé myšlienky..., foto: Robson65