Molo, loď a jezero. Z těchto tří ingrediencí lze namíchat zajímavý snímek, na který stojí za to se podívat. A to především proto, že nese myšlenku, příběh, a působí takřka překvapivě. Trpělivost při dlouhé expozici a citlivý převod do černobílé jsou pak třešinkou na dortu.
Fotografování umožňuje desítky nejrůznějších přístupů, které se v zásadě snaží vždy o totéž. Zakonzervovat skutečnost způsobem, který bude pro diváka zajímavý a přitažlivý. S tím souvisí také potřeba, aby snímek nesl určité sdělení.
Stejně jako básník užívá slov, která však překračují svůj význam a dohromady odkrývají novou skutečnost, tak také fotograf zachycující světlo a svět kolem sebe se snaží běžnou lidskou zkušenost překročit.
Jan Patočka si jako první všiml toho, že v češtině jsou slova svět a světlo nápadně podobné, tedy že mají stejný kořen. Svět je pro nás to, co je ozářeno světlem, to co můžeme poznávat, pozorovat, zachytit. To co není vidět, je v temnotě a nepoznatelné, do světa již nepatří. Možná právě tento postřeh je důležitý pro formování představ o tom, jak by fotograf měl pracovat.
Matěj Michalík nabízí na svém snímku Lost téma, které není nikterak neobvyklé – loď u přístavního mola. Přesto se snaží nabídnout hned několik ne zcela běžných pohledů na tuto skutečnost. Předně je to jakýsi minimalismus, neboť celý snímek (Ač není jen černý a bílý) pracuje jen s trojící prvků – lodí, molem a téměř otevřenou krajinou jezera. Divák tak přesně ví, na co se má soustředit. Druhý aspekt se týká precizního technického provedení, kterému zřejmě nelze objektivně nic vytknout.
V neposlední řadě je to práce s příběhem, který je ukotvený v názvu snímku a reaguje na neostré kontury plachetnice. V divákovi vyvolává otázky po tom, kam vlastně jede, kdo na ní je nebo zda nenarazí do mola. A právě tyto projekce vlastní fantasie diváka do snímku jsou tím, co z něj dělá objekt, u kterého je možné se chvíli zastavit a přemýšlet, nebo jen tak snít.
Gratuluji autorovi ke zdařilému snímku a dovoluji si pozvati na prohlídku některých dalších zajímavých děl uplynulého týdne.
No21 ukazuje, jak je možné se radovat s vykonaných podzimních zahradních prací. S umem, nadhledem a vtipně na snímku s názvem Když je všechno hotové... Autor pracuje citlivě s jemnou hranicí toho, kdy domalované či barevně akcentované prvky ve snímku působí zajímavým a hravým dojmem a kdy se stávají kýčem.
Když je všechno hotové, foto: No21
Shimmell si konzistentně hraje s počty, hledá matematiku za každou skutečností světa, jakoby se snažil znovu obnovit pythagorejskou představu o něm. Snímek 1 + 3 je pěknou ukázkou toho, že se zima blíží a stojí za to se na ni připravit. Avšak stejně jako kůň v horní části snímku je možné zvolit také opačnou strategii – mít nadhled a zachovat klid.
Olda Polda se ve svých snímcích snaží vytrvale zachycovat zajímavé fragmenty světa, které většině lidí unikají, aniž by jim věnovali větší pozornost. Galerie svět promítající mysl a fantasii autora na zeď jistě takovým fragmentem je.
A na závěr ještě ohlédnutí za uplynulým měsícem v podání Libora Pawlase a jeho technicky precizního snímku listopadová.