Živíme se druhými lidmi. Tuto zkratku Jan Sokol používá, aby vyjádřil skutečnost, že předmětem obživy většiny společnosti již není zemědělství, dokonce ani průmysl, ale služby či státní sektor.
Pracujeme v odvětvích, kde jsme na lidech závislí, my jim poskytujeme služby, oni nám dávají peníze. Současně lze očekávat, že tento nepoměr mezi těmi, kdo se živí zemědělstvím a lidmi se bude neustále zvyšovat, není žádný důvod, proč by tomu mělo být jinak.
Lze do této situace implementovat Pythagorův výrok, že člověk je to, co jí? Do jisté míry asi ano, protože právě interakce s druhými člověka formuje a utváří. Lze dokonce říci, že osoba jako ontologická kategorie se smysluplně konstituuje až vztahem. Nelze být bez druhých, není možné se od nich izolovat, tvářit se, že neexistují.
Pythagoras nás ale vede k jiné, možná hlubší odpovědi na Sokolovu myšlenku. Ono živení se, nemá význam jen získávání finančních prostředků. Pokud člověk není asociální, jsou to právě vztahy a interakce s druhými, které ho živí kulturně a intelektuálně. Můžeme říci, že se druhými živí, ale dohromady tvoří provázaný složitý kulturní ekosystém. Město vymýtilo divokou přírodu a nahradilo ji domy a lidmi. Josef Šmajs pak tuto situaci vnímá jako spor přírody a kultury. Jako fatalistický střet, ze kterého jedna nebo druhá strana musí vyjít poražena.
Stalker, foto: suggy
Život ve městě je plný pnutí mezi chvílemi pro osobní zastavení se a rozjímání a společenským životem. Město je na jedné straně reprezentováno jako individualistické a anonymní, ale současně příliš rychlé a rušné. Je uvězněno do paradoxních schematismů, které si mohou na první pohled odporovat. Jedno vylučuje druhé. Odpovědět na tento paradox lze skrze konkrétní lidský příběh.
Na snímku Stalker je muž na středověkém nádvoříčku. Je zde sám s cigaretou, s časem na přemýšlení a koukání po krásách okolních staveb. Kolem ještě před chvílí ševelil déšť, kaluže a mokré chodníky tvoří zrcadla, vzduch je vlhký a svěží. Muž si ho kazí cigaretovým dýmem, jako by jako městský člověk nedokázal přijmou to, že danou scénu za něj někdo vymodeloval a vytvořil, že není úplným a neomezeným pánem situace. Současně ale sleduje pohyb, ženu procházející průjezdem. Tvoří si vlastní svět a vtahuje do něj druhého člověka, aniž by ten o tom věděl. Cítí chlad a temnotu nad hlavou, spojuje přírodu, proti které se nemůže a neumí vzbouřit, s kulturou, ve které je zasazený.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je suggy k zajímavému obrázku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Zatímco města jsou sužována světelným smogem a s trochou štěstí lze spatřit Orion, jsou místa, kde je obloha temnější a hvězdy jasnější. Kde pohledět ke hvězdám znamená vstoupit do údivu, jako Immanuel Kant. Autor snímku Zimní noci 1, kterým je honzj, tento zážitek zajímavě výtvarně zprostředkovává dál.
Zimní noci 1, foto: honzj
Čekání na okno ukazuje jednu z dimenzí práce fotografa. Člověka trpělivého, který kvůli pár zmáčknutím spouště snese nepohodlí, riziko, že se mu práce nepovede, námahu, zimu, vítr, mlhu. Ale pokud se to povede, jak to dovedl vildaboy, je potěšením krása i radost pro sebe i druhé.
Čekání na okno, foto: vildaboy
Jokr7 nabízí snímek streetartový „když je víkend na svařáka“, který pracuje s vtipem, dvojznačností, aktivitou lidí, ale také dobrou fotografickou technikou a kompozicí. Ukazuje, že snímek je často více příběhem než souborem pixelů.
když je víkend na svařáka, foto: jokr7
Marcel Koláček zachycuje lidi v jiném kontextu, klimatu a situaci. Místo barev volí černobílé provedení, místo osob dav, na místo vyšperkovanosti a snahu o autenticitu, místo hermeneutiky deskripci. A přesto (či právě proto) je snímek Soldiers pěkný a zajímavý.