Ve svých předešlých článcích jsem se už několikrát zmiňoval o své kamarádce Jarce Kacarové. Nejprve jsme se potkávali jen virtuálně na jednom fotowebu. Ale od té doby jsme nejedno kafe už vypili v Kacarovic malé kuchyni a pěkných pár kilometrů s Jarkou prošli při objevování fotogenických detailů světa kolem nás. Takže toho o sobě už dost víme. Přesto jsem zjistil, že v té spoustě slov a vět, které mezi námi putovaly, chyběly některé otázky a odpovědi na ně. Takže jsem je jednoho dne svěřil papíru a o Jarčiny reakce se s vámi teď chci podělit.
Ačkoliv jsem tě nejprve poznal jako fotografku s hodně zajímavým viděním, tvým koníčkem je v první řadě hudba – lépe řečeno sborový zpěv. Sama zpíváš ve dvou pěveckých sborech a ve třetím (chlapeckém) pracuješ. Tvé fotografie ovlivněné hudbou znám a mám rád. Ale ještě nikdy jsem se tě nezeptal, jestli je to i naopak – jak fotografování ovlivňuje i tvoje vnímání hudby.
Vidím, že mě už trochu znáš – ano, v první řadě hudba. Hudba v jakýchkoliv podobách mě provází denně – ať jde o poslech, nebo její provozování – zpěv, hraní na hudební nástroje.
Na fotografování denně nemyslím, potřebuji jen občas úplně vypnout, jít, dívat se kolem sebe a občas něco zachytit.Ráda do svých fotografií kousek hudby dávám. Někdy fotím cíleně v koncertních sálech, divadlech, kostelech – tedy v prostředích hudbě blízkých, jindy na místech, kde by hudbu málokdo čekal. Stane se třeba, že vznikne fotka plná hudby. Já to nechávám plynout.
max. velikost
Fotka …hej, hej, kam se valééj
Fotografování vnímám jako snahu zachytit okamžik, náladu, atmosféru. Je to zvláštní koníček, prostřednictvím kterého člověk vlastně dává najevo, co má rád, promlouvá fotografiemi o dalších svých oblíbených aktivitách. Hudba ovlivňuje moje fotografování. Nedokážu přímo odpovědět, jak fotografování ovlivňuje moje vnímání hudby. Jednoznačně ale můžu říct, že když hudbu opravdu poslouchám, hlavou se mi honí různé obrazy, výjevy. Já je někdy vnímám jako dosud nevyfocené fotografie. Vliv té hudby vidím v tom, že se občas snažím fotit právě něco podobného, co vídám ve své fantazii.
Většina tvých fotografií je dosti podobná hudbě. Nepopisuješ tvary, barvy a děje, ale vyjadřuješ myšlenky a nálady opisem, žádajícím po divákovi více než letmý náhled… ale spíše spolupráci. Ostatně je tu zase paralela s tím, jakou preferuješ muziku. Ocení to jen poměrně malá skupina lidí, jdoucích mimo hlavní proud.
Krásně jsi to napsal, díky…a já ani nevím, jestli si ta slova zasloužím. To už ani není otázka, jako spíš charakteristika, z které mám velkou radost a vlastně je mým přáním, aby moje fotky působily podobně, jak to popisuješ.
Mám ráda věci, nad kterými se musí trochu přemýšlet.Snad proto se snažím fotit tak, aby se ostatním třeba zamyslet chtělo. Možná i proto používám často tři tečky – jednak za větami, a potom taky často před i za názvy fotek (snad je to právě ta snaha dát lidem prostor na vlastní myšlenku).
Neumím servírovat lidem to, co mohou kolem sebe vidět, sami si to vyfotit (však už je tak dostupná technika, že pořídit obrázky popisné není velký problém). Myslím, že konkrétních a daných věcí máme kolem sebe dost a dost. Samozřejmě ne každý o takové zamyšlení, nebo jak Ty píšeš – spolupráci, stojí. Jsem si toho vědoma a opravdu mám radost, když někoho oslovím, a on to vidí podobně…stejně tak (možná i víc) mě potěší, když si lidé v mých fotografiích najdou něco, co mně jako autorce, zůstalo utajeno.
max. velikost
O stáří…
Myslím si, že tu hudbu, kterou já mám ráda, poslouchá poměrně dost lidí a zcela jistě ještě větší procento lidí by jí poslouchalo, kdyby jí znalo, poznalo, chtělo poznat. Je to záležitost individuální – vím, že klasická hudba se nedá nikomu vnutit. To je jeden z důvodů, proč jí mám ráda – její čistota a nevtíravost. Člověk jí musí objevit, poznávat a nebývá to mnohdy láska na první pohled, o to však může být trvalejší.
max. velikost
Kontrabasové vlnění
Zatím co sborový zpěv je věc navýsost kolektivní, fotografování – alespoň to, které provádíš ty – je záležitost značně individualistická. Jak se na tebe dívají kolegové ve sborech, když najednou zjistí, že už nejsi jen jedno z koleček složitého stroje, ale „jedeš“ ještě i po vlastní vlně?
To by mě samotnou taky zajímalo…
Je mi dobře mezi podobně naladěnými lidmi. Sborový zpěv je úžasný koníček – kdybyhlavním předpokladem nebylo umět zpívat, doporučila bych ho určitě každému (i když jsou lidé, kteří tvrdí, že zpívat se může naučit každý – faktem však je, že ne každého by to bavilo a uspokojovalo). Sborový zpěv mi mimo jiné pomohl více naslouchat druhým a spolu s nimi něco tvořit. Je to úžasné, když se z nějakých černých teček na linkách pomalu rodí hudba -lidský hlas je jeden z neúžasnějších hudebních nástrojů.
Někdy by mi stačilo přijít na zkoušku sboru, začít zpívat a hned po zkoušce se jen rozloučit a jít si po svých. Jsem v podstatě individualista a v jistém pohledu samotář i v kolektivu lidí. To možná vysvětluje, že ani moc nemluvím o fotografování, o svých fotkách – ono se o nich ani moc mluvit nedá. Jen si tak v duchu plánuju, že někdy uspořádám (a to „uspořádání“ myslím doslova – mám pocit, že moje tvorba ještě není na prezentaci ucelená) malou výstavu. Pak Ti možná budu umět konkrétněji odpovědět na Tvoji otázku.
I když musím říct, že někteří už o mém koníčku něco málo vědí. Věnovala jsem našemu chrámovému sboru trojici svých fotografií, které měly tu čest viset mezi oceněnými v Hradci Králové na výstavě k fotografické soutěži Katedrála – hmota, světlo, život. Ale dozvěděli se o tom vlastně jen díky sbormistrovi, který prozradil kolegům ze sboru, proč jsem onehdy nebyla na zkoušce a jela si klidně místo ní do Hradce. Fotky jsem pořídila při jednom zpívání v krásném kostele v Horkách a hodí se k tomu, co společně vytváříme. Vzhledem k tomu, že nikdo nic nenamítá, když si občas donesu na zpívání při mši, nebo na zkoušku foťák a pověsili si fotky ve zkušebně, tuším, že potěšily…
Práce, zkoušky a koncerty pěveckých sborů, fotografování, rodina (máš doma čtyři chlapy a chlapce), starosti o domácnost a ještě si najdeš čas na přátele. Máš snad pod postelí nebo ve skříni stroj času?
Vzhledem k mému „technickému nadání“ bych ani stroj času vlastnit nechtěla. Jak se znám, určitě bych s ním neuměla zacházet a zcela jistě by mě nebavil návod k použití. Už jsem si vyzkoušela, že mi funguje přímá úměrnost – čím víc aktivit mám, tím víc stíhám. Vím, že mám o mnoho víc času, než například před deseti lety, kdy jsem zdaleka neměla tolik zálib jako dnes (lépe řečeno – aktivity byly, ale jiné). Nechodila jsem zpívat do sborů, neměla zaměstnání – byla jsem na mateřské dovolené, starosti a radosti s dětmi, fotila jen do rodinného alba. Začala jsem žít rodinným životem a vším, co k němu patří, velmi brzy. Až teď, kdy nám děti vyrostly, objevuji postupně zájmy, o jejich provozování jsem buďto jen snila (sborové zpívání), nebo ještě nevěděla (fotografování). V současné době si plním svůj velký sen z dětství, kdy jsem si vždy přála mít piáno a učit se na něj hrát.
Ale zpátky k Tvému stroji času. Já ho opravdu nepotřebuji. Vše, čeho má člověk nadbytek může vést (třeba i nevědomky) k tendenci plýtvat s tím. Snažím se využít ten, který mám
k dispozici pozitivním způsobem a jsem si vědoma toho, že mám v tom určitě ještě rezervy – např. z toho výčtu, který uvádíš ve své otázce, zanedbávám asi nejvíc ty přátele.
max. velikost
Blues ženy středního věku…
K této fotce mám zvláštní vztah, ještě než vůbec vznikla. Nebylo tak těžké ten nápad vyfotit. Šňůry mi na balkoně visí pořád, nikam neutečou, moc se nehýbou. Stačí trochu denního světla, potřebný efekt pomůže vytvořit odraz v okně (ani mýt je před tím není třeba). Svůj název dostala ještě před svým vznikem – ty šňůry mi připomínají notovou osnovu (šestou jsem ovšem kvůli tomu nezrušila), kde kolíčky hrají zvláštní melodii – trochu sentimentální, s melancholií. Dlouze se na fotku dívám, poslouchám ty tóny a vím, že není jen o mé téměř každodenní činnosti – v tom blues je ukryto jednak přání, aby ty kolíčky nezůstaly dlouho bez práce a následně pak strach z toho okamžiku, kdy už jich časem nebude potřeba tolik…
Jaký je tvůj názor na lidi, kteří používají slova umělec a inteligent jako nadávku?
Abych pravdu řekla, já nemám ráda nadávky jako takové vůbec – tím spíš, když se k nim používají výrazy, které se svým významem se slovem „nadávka“ vůbec neslučují. Nadávka mi připadájako velmi chabý prostředek vůči druhým a já to cítím jako projev slabosti těch, kteří je používají (vědět tak to, co tu teď tvrdím v dětství – bylo by jistě ještě hezčí).
Ale konkrétně k zmíněným slovům. Myslím si, že ten kdo používá tato slova hanlivě, možná sám má s vnímáním umění problém, v některých případech možná i s tou inteligencí.Míváme potíže s věcmi, kterým nerozumíme, je to přirozená lidská vlastnost a vyrovnáváme se s tím každý po svém. Někdo nadává i z nedostatku argumentů…
Umění musí jít od srdce autora, to se musí cítit a ono se to na tom samotném díle většinou pozná. Ale to už bych větvila a zacházela do uliček mimo Tvojí otázku. Moje odpověď je asi velmi stručná, nevím, co k tomu víc říct. Snad jen to, že je lepší si nadávku pětkrát vyslechnout, než jí sám jednou použít.
Fotografie je pro tebe, mimo jiné, jistým odreagováním od všedních starostí. Jak vnímáš ty, co na fotoserverech spíše řeší své nenaplněné ambice a komplexy méněcennosti, než fotografie samotné.
To je pravda – odreagování. Fotografování je jedna z mála činností, do které mi nikdo nemluví. Fascinuje mě, jak stejné věci dokážou vypadat každý den jinak a kde jsem včera nic neviděla, dnes něco objevím. Fotit mě baví jednak pro ten okamžik zmáčknutí spouště, ale další zábava přichází pak doma, kdy prohlížím v PC záběry a prostě to tam je, nebo není. Téměř vždy nechávám uzrát a za nějaký čas se k fotkám vrátím – mažu, nebo v tom lepším případě ponechám svému osudu a třeba i zveřejním.
Fotím především pro sebe, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to stačí. Snad proto jsem přivítala foto server jako místo, kde můžu vložit své fotky a dozvědět se, co na moje výtvory, a myšlenkové pochody v nich skryté, říkají druzí. Svou přítomnost na foto serveru ale i tak stále beru jako odreagování od běžných starostí, odpočinek. Jakmile však cítím, že je to naopak – a to, že od PC musím odejít a odreagovat se od foto serveru třeba žehlením, potom je pravý čas na pauzu. To je výhoda virtuálního světa – dá se vypnout.
max. velikost
Radikální řez
Lidi, o kterých píšeš, určitě vnímám. Přiznám se, že to moc neřeším – každý se prezentuje, jak umí a do jisté míry ta virtualita trochu dává křídla, rozvazuje jazyky a lidi se dělají lepšími, v některých případech ale i horšími. Nedá se to vždy brát tak vážně. Většinou si tvořím v duchu svůj obrázek o lidech – a vnímám další jejich aktivity popřípadě svůj již vytvořený obrázek prostě „přemaluji“. Musím bohužel přiznat, že jsem se i někdy v některých lidech zklamala – ale téměř vždy to bylo až po delším čase „sledování“ nebo vzájemném kontaktu – virtuálním i osobním. Ale mně nepřísluší někoho soudit, ale myslet své si můžu.
Na druhou stranu jsem vděčná za to, že jsem ve virtuálním světě našla lidi, s kterými bych se neměla v reálu šanci seznámit – a to je pro mě důležitější a to vnímám silněji.
Ale opět jsem trochu odbočila, tak zpátky k Tvé otázce. Podle mě to je především věcí tolerance. Krásně definoval toleranci z pohledu respektu k druhému v jedné knížce aforismů o toleranci Jan Malík.Já vím, že bych to lépe nenapsala, proto si dovolím na závěr citovat ze zmíněné knížky jeho slova, která mi mluví z duše: „Respektovat osobitost, jedinečnost, výjimečnost, ale i svéráznost druhého člověka, respektovat jeho rozhodnutí se všemi důsledky, které mu jeho volba přináší, je výrazem zájmu o druhého. Je však také taky účinnou obranou, abychom se nesnížili k odsuzování, pohrdání, zavrhování, zlobě a nenávisti“. Jsou to slova, která mi jsou hodně blízká - ve světě virtuálním, ale hlavně v tom reálném.
max. velikost
Tiché rozmlouvání…
Z této fotky mám radost. Nečekala jsem, že bude mít úspěch při prezentaci nejen na foto serverech, ale i v papírové podobě, kdy nezůstala bez povšimnutí na 28. ročníku soutěže amatérské fotografie 2008 ve Svitavách. Pro mě však dál zůstává fotografií, která mi symbolizuje přátelství. Jsem ráda, že dokáže potěšit i ostatní, kteří v ní vidí třeba úplně něco jiného, než já…
Fotka vznikla v červenci 2007. To jsem se vrátila domů z jednoho foto výletu a byla jsem přesvědčená, že z mého celodenního snažení nic moc nebude, tedy kromě bolavých nohou a vzpomínek na příjemné putování, jak víš s Tebou – Františku. Až po podrobnějším prohlížení foto úlovků z toho dne jsem jí našla. Stáli jsme na břehu rybníka a každý si fotil to své. Ta stébla trávy nás nechala poslouchat, mluvila zvláštní řečí…
Tu fotku budu mít navždy spojenou s tím výletem. O přátelství bylo napsáno mnoho, od aforismů, definic až po sáhodlouhé romány. Proč však opakovat dávno zjištěné. Mezi těmi stébly trávy cítím přátelský vztah. Když vane jen mírný vánek – pomalu se pohybují všemi směry, trochu se dohadují, jemně se od sebe odklání, když však zafičí silný vítr, drží při sobě a jdou stejným směrem, neopouštějí jeden druhého.
A dále snad už není co dodat. Snad jen to, že Jarka žije, zpívá a fotografuje v Litoměřicích. Mám rád nejen její fotografie, ale i pocit klidu a zázemí, který z ní vyzařuje. Ostatně v bytě tři plus jedna, který obývá pět muzikantů (hrají a zpívají i její manžel a synové) a čtyři z nich navíc i fotografují – by bez jejího zázemí asi klid nemohl existovat.