Fotografie o roli mostů mezi světy a schopnosti užívat si krásy. O vinicích, cypřiších a kráse italského venkova, který je plný kouzelných míst a zákoutí.
Říká se, že Itálie jsou dvě. Ta první je severní, mnohem více podobná Švýcarsku či Rakousku (jehož byla ostatně součástí), je místem poměrně bohatým a přesným, ve kterém se jižanský duch projevuje jen velice málo.
Druhá jižní je mentalitou téměř africká, na vše je zde čas, je horko, odpolední siesty a večerní život rámují denní rytmus neochvějnou pomalou a radostnou rukou. A někde mezi těmito dvěma světy se nachází Toskánsko, které si z obou mentalit vzalo to nejlepší.
Tak jako Československo meziválečné chtělo být mostem mezi východem a západem, tak také Toskánsko lze označit za určitý překlenovací prostor mezi přesností a bohatstvím severu a uměním a radosti ze života jihu. Na tomto místě se udála umělecká renesance a města jako je Florencie či Pisa se stala symbolem rozmachu této formy umění. Zřejmě bychom v Evropě jen obtížně hledali místo, které by tak spojovalo tradici osídlení a vrcholné dobové kultury s krásnou krajinou plnou vinic a cypřišů.
Právě idea stavění mostu je v tomto kontextu zajímavá. Ukazuje se, že jde o činnost na jednu stranu velice lákavou a potenciálně plodnou, ale také riskantní a to hned ve dvou směrech. Prvním může být politické riziko, kdy subjekt nepatří ani k jedné ze stran a nemůže tak počítat s jejich ochranou a čerpat z toho patřičné benefity. Druhým rizikem může být strach ze ztráty vlastní identity, do které se budou integrovat vlivy z obou břehů.
Snímek Tuscany velice pěkně zachycuje venkovskou část tohoto italského kraje. Na jedné straně jsou zde ona malebná renesanční města přetékající krásnou a uměním, na straně druhé kopce, které jsou spojené malými cestičkami a na nich jsou rozeseta vinařství, kde je možné najít nejen vinný nápoj či hrozny k jídlu, ale také určitý klid a ticho, bez toho, aby byl člověk čímkoli rušen. Do ticha zde jen zaznívají cikády a člověk si může vychutnávat zážitek dokonalé krásy od brzkého jara až do pozdního podzimu.
Gratuluji autorovi, kterým je lennyl_2, k podařenému snímku, který svoji atmosféru podtrhává pěknou prací se světlem, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Jiný krajinářský pohled nabízí fotografie ztraceni v mlze, která nás přesouvá do prostoru na sever od Alp, teplé slunce mění za chlad a mlhu a místo cypřišů a vína nabízí obyčejné stromy a pole. Krajinu Petrarky a Cicera střídá krajina Demla a Březiny. Autorem je klimaxp.
ztraceni v mlze, foto: klimaxp
Dolittle nabízí fotografickou klasiku, ale ve velice pěkném provedení, totiž pavučinovou síť pokrytou kapkami rosy. Snímek nese název Zarosena Pavucina a člověku se při pohledu na něj vybaví Spinozova teorie monád, kdy v každém mikrokosmu člověka, je ukryt celek skutečnosti.
Zarosena Pavucina, foto: Dolittle
Snímek Na okraji spolecnosti a ve tme nabízí pohled na žebráky a osoby bez domova ve městě. Výrazovým prostředkem je tma, která těmto osobám bere tvář, význam, ukazuje, že před nimi zavíráme oči a děláme, že zde nejsou. Nevytlačujeme je na okraj společnosti, nýbrž zapíráme jejich existenci a naši zodpovědnost. Na rozdíl od osoby, která se – opět ve tmě a bez pozornosti ostatních – rozhodla pomoci. Autorem je moslerwi.
Na okraji spolecnosti a ve tme, foto: moslerwi
Na závěr pak ještě jedna minimalistická hříčka. Autorem je Šebin a nese název .. vzdálená. Je příkladem snímku, kdy jde obsah sdělení na dřeň, kdy není možné již nic odebrat, aniž by se ztratila výpověď díla.
...vzdálená, foto: šebin