Říci, co je to vlastně zázrak, je velice problematické. Zázrak je etymologicky to, co se stane za zrakem.
Pokud použijeme Patočkovu tezi, že svět a světlo mají stejný jazykový původ, že svět je to, co je ozářeno světlem, a světlo je to, co může být světem zjevováno skrze rozptýlení a odraz, pak je jasné, že bychom měli být v této otázce podstatně velkorysejší, než jak k němu přistupujeme obvykle.
Zázrak je něčím, co se děje mimo naše nahlédnutí na svět, je něčím nečekaným a nevysvětlitelným. Tím, se ale stává subjektivním – jsem to vždy jen já, kdo může zázrak pocítit, jistě ho mohu sdílet a mluvit o něm s druhými, ale nikdo mi můj zázrak nemůže vzít.
Zázrak je vlastně prolomení mého světa něčím, co do něj na první pohled nepatří. Něčím nesourodým, něčím, co nedokážu vysvětlit. Ale přesto je to takové, že to mohu poznat a především, že mne to může změnit. Vysvětlení a pochopení zde stojí proti sobě. To, že nemáme vysvětlení, že není v našem vlastním, patočkovsky přirozeném, světě světlo, které by mohlo vysvítit daný jev, neznamená, že ho nedokážeme pochopit. Tedy, že nedokážeme tuto skutečnost, nějak prozkoumat, vtáhnout do světa svého konání, nechat se jí proměnit.
Václav Havel, když vítal papeže v Československu, krátce po revoluci řekl: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Přesně tak odkazuje ke dvěma dimenzím zázraku – je to něco, co je obtížně verbalizovatelné, co nemůžeme učinit předmětem vědeckého zkoumání, co není snadné ukázat druhým a čekat, že budou mít stejný prožitek. Děje se to mimo náš přirozený rozvrh situace. Do státu, který byl ještě před pár okamžiky totalitní, protináboženský, do země zdevastované vládou nevzdělanců, jak Havel zdůraznil, přijíždí symbol všeho opačného.
Zázrak nepochybně nespočívá v tom, že by fungovalo letadlo nebo že by Jan Pavel II., v té době již v letech zvládl cestu ve zdraví. Zázrak spočívá v nečekanosti situace. Optikou první poloviny roku 1989 nikdo takový příjezd nemohl čekat. A přesto je zde silná dimenze druhé věty – Havel ví, že je svědkem zázraku. I slovo svědčit souvisí se světlem. Zázrak, o němž svědčí, je tedy ozářením, To, co se událo za zrakem, vstupuje do bytí člověka natolik silně, že se stává světlem, něčím, co tvoří svět.
To není jen nějakou abstraktní úvahou, něčím, co na život člověka nemá žádný vliv. Teilhard de Chardin opakovaně zdůrazňoval, že pokud nebudeme otevřeni zázraku, bude náš život vlastně chudým a uzavřeným do sebe. Když Martin Heidegger hovoří o tom, že abychom mohli skutečně autenticky žít, musíme své bytí poměřovat s bytím transcendentním, implicitně zde skrývá rozměr zázraku. Pokud by se totiž toto transcendentno chovalo jen tak, jak můžeme vidět a předpokládat, v čem by byla jeho přesažnost?
Bytostné otevření se zázraku je vlastně spojením žití s nadějí, ale také s přesvědčením, že sami sobě nejsme jedinou mírou. Zázrak je vlastně přesvědčení, že sám sebe nedivinizuji. Že si jsem vědom toho, že nevím a nedokážu vše, že nemám pravdu – jak píše Paul Ricœur – ale jsem v pravdě. Že jsem ochotný se vzdát své majetnosti vůči pravdě, ale současně se jí nechat obklopit a ponořit se do ní.
Snímek Zorana_2 – Zázrak – ukazuje ženu, která se nezbožšťuje, která svým bytím směřuje výše. Ví, že cokoli bude dělat, má nějaký vyšší smysl, Heidegger by řekl, že žije v bytostném naladění. Zázrak v takovém kontextu najednou není něčím nevšedním. Naopak se zdá, že právě zázrak a citlivost na něj, je něčím, jako všedním nastavením života, který dává smysl. Ostatně i sama filozofie nezačíná ničím jiným než údivem, jak zdůraznil Platón. Ona sama se stává tím svědectvím o zázraku, který ji samou utváří.
Snímek takový schody........ od jarmil Karamel jsou pěknou ukázkou práce se světlem a geometrií. Jako by zhmotňovaly geometrickou optiku, jako jeden z aproximativních příkladů přístupu ke vnímání světla.
takový schody........, foto: jarmil Karamel
Jeden z důležitých atributů fotografa je, že dokáže vidět krásné a zajímavé věci tam, kde druzí nic takového netuší. A přesně to je příklad fotky zastávková od dadakovas.
Skála představuje tajuplný, jako by času zbavený snímek, do nějž je možné promítnou téměř libovolnou emoci – od vyskočivšího vlkodlaka až po pocit svobody a volnosti. Dělá tak ze snímku plátno, na něj člověk sám může kreslit. Autorem je Rumovník P.
A na závěr ještě jeden pohled do ticha a slunečního svitu ,,, od db strenický zaujme mimo jiné tím, jak dokáže pracovat s rámečkem.