Ve svém prapůvodním významu je slovo fotografie složeno ze dvou řeckých slov – světlo a kreslit – dohromady tedy znamená fotografie „kreslení světlem“. Odtud také jednoduché pravidlo – bez světla není fotky
A aby to nebylo zcela jednoduché, je fotografie sice kreslení světlem, avšak většinou světlem odraženým, což v praxi znamená, že na světlocitlivou vrstvu snímače (a dříve filmu), se zachytává světlo odražené od konkrétních objektů na scéně, a tudíž také jejich odraz v reálném světě.
Mimo jiné i z tohoto důvodu je třeba správně volit expoziční režimy a při práci s bleskem se obvykle používám přesný expozimetr pro tyto specifické případy – flashmetr. Rozdíl mezi množstvím světla, které blesk vyzáří a které dopadne odražené na plochu snímače je totiž mnohdy nemalý – stačí abyste fotografovali skupinku osob v tmavém oblečení, které odráží světla minimum.
Přirozené světlo
Přirozené světlo nemusí být nutně pouze to, které je vyzařováno sluncem, ale spíše takové světlo, které je dané, tedy nijak dodatečně jej neovlivňujeme zábleskem nebo dalším osvětlením, které je v naší režii. Ve dne je přirozené světlo logicky tvořeno slunečním zářením, v noci však můžeme za přirozené světlo považovat i veřejné osvětlení na ulici.
Oběma typům světla je společné to, že jejich barevnou teplotu ani směr nemáme možnost ovlivnit bez dodatečného příslušenství. K tomu se nejčastěji používají odrazné desky, softboxy a difuzéry, jejichž smyslem je světlo nejen odrážet a tím pádem také směrovat, ale především jej změkčit a dosáhnout tzv. ambientního osvětlení, které není ostré a směrové ale rovnoměrně rozptýlené
Nejčastějším doplňkem fotografů je odrazná deska, s jejíž pomocí je možné odrážet světlo do vzdálenosti až několika metrů – fotografovaná osoba je ve stínu a pomocí desky je na ní směrováno přirozené světlo. Odrazná deska má obvykle bílou a zlatou/stříbrnou stranu – kdy bílá slouží k projasnění stínů ve tváři a zlatá/stříbrná pak k silnějšímu odrazu světla.
Používání odrazné desky má ještě jednu výhodu, a tou je fakt, že do očí fotografovaných osob dostanete jiskru (odraz plochy desky v oku), takže snímky vypadají násobně lépe. Asi nejuniverzálnější je odrazná deska kruhová o průměru cca 80–90 cm, s ní již vysvítíte polovinu postavy i ze vzdálenosti přes deset metrů.
Umělé světlo
Pod pojem umělé osvětlení spadá veškeré světlo, které je na fotografovanou scénu dodáno uměle – tedy zdrojem světla je v takové případě externí blesk, studiové záblesky, stálé LED nebo halogenové osvětlení apod.
Významným benefitem umělého osvětlení je možnost jeho směrování a nastavení intenzity, veškeré parametry totiž máte pod kontrolou a můžete tak poměrně snadno využívat např. modelovacích záblesků nebo osvětlení druhého plánu fotografie.
Při práci s umělým světlem je třeba mít na paměti, že je vždy lepší umístit zdroj světla mimo osu objektivu – tudíž je vhodné využívat buďto vzdáleného odpalování světel prostřednictvím světelného signálu externího blesku, anebo použít vzdálený odpalovač, který se skládá z vysílače (umístěn v zábleskových sáňkách aparátu) a přijímače (upevněn na patici externího blesku nebo přímo ve studiovém záblesku). Také u záblesků je třeba myslet na rozptyl světla a používat softboxy.
Zajímavou možností – především při fotografování v exteriérech – je kombinace umělého a přirozeného osvětlení. Při tomto způsobu fotografování je dobré využívat delších časů společně se synchronizací záblesku na druhou (případně první, podle kýženého výsledku) lamelu. Platí zde jednoduché pravidlo – v manuálním režimu řídíte expozičním časem množství dopadajícího přirozeného světla a použitou clonou pak řídíte množství dopadajícího umělého světla.
Do kategorie umělého osvětlení také spadají tzv. stálá světla – nejedná se tedy o záblesky ale zdroje stálého světla, které jsou vhodné jak pro záznam videa, tak pro statickou fotografii typu zátiší nebo produktová fotka. U stálých světel je na výběr celá škála zařízení – je vhodné vybírat takové modely, které mají integrovaný difuzér pro rozptýlení světla, případně mají regulovatelný výkon.
Alternativou jsou jakékoli reflektory a osvětlovací vany, u nichž je obvykle řádově nižší pořizovací cena. Ať tak či tak, doporučujeme sáhnout po modelech s LED technologií osvětlení – vedle nižší spotřeby elektřiny totiž emitují minimum tepla, ve srovnání s běžnými halogenovými reflektory.
Jak správně svítit?
Zdánlivě jednoduchá otázka má poměrně obsáhlou odpověď, která není jednoznačná. Podobně, jako neexistuje univerzální a nejlepší nastavení fotoaparátu, neexistuje ani nejlepší způsob svícení – vždy je totiž třeba se ptát na to, jak má vypadat výsledná fotografie. Podle toho pak musíte zvolit a nastavit adekvátní osvětlení.
Klasikou je svícení dvěma světly – obě dvě mohou být zboku, případně jedno míří na pozadí, pokud má být pozadí bílé. Velmi důležitá je také výška zdroje světla, to by nikdy nemělo jít na obličej zespod, ale vždy mírně shora.
Asi nejjednodušším způsobem, jak zjistit správné umístění světel, je jejich virtualizace v počítači – doporučit můžeme například dva webové simulátory – www.lightingdiagram.com a www.lightingdiagrams.com – v obou případech si můžete nastavit pozici světel, pozadí a umístění fotografované osoby a uvidíte výsledek konkrétního nastavení.
Dynamický rozsah a pružnost snímače
Každý obrazový snímač v digitálním fotoaparátu má pouze omezený dynamický rozsah, což znamená, že na jednom snímku je možné zachytit určitý rozptyl světel a stínů – tedy konkrétní nejvyšší a nejnižší zaznamenatelnou intenzitu světla, které dopadá na snímač. Vše ostatní je pak interpretováno jako čistě bílá nebo čistě černá.
Expoziční pružnost snímače by se dala jednoduše vysvětlit jako schopnost „vytáhnout kresbu“ na fotografii v místech, která jsou již indikována jako přepal nebo podexpozice. Obecně pak platí, že expoziční pružnost je u snímače větší do mínusu než do plusu – podexponovanou fotografii můžete většinou bez větší újmy zesvětlit, přeexponovaný snímek ale prakticky nikdy neztmavíte, aniž by nedošlo k posterizaci v nejsvětlejších odstínech.