Vidíte úžasnou scénu a zhotovíte její snímek, který může být nezajímavý a nudný. Pokud není chyba v expozici, je příčinou rozpor mezi tím, co zaznamenáte a tím, co vidíte.Objektiv reprodukuje snímek objektivně s ohledem na svoji konstrukci a fotoaparát jej tak zaznamená. Tentýž snímek vidí oči odlišně a navíc je mozkem manipulován a pozměňován na základě zkušeností.
Když přesně víte, v čem spočívají výše uvedené rozdíly, počítáte s nimi nebo je eliminujete. Pak budou fotografie odpovídat vašim záměrům. V čem jsou ty odlišnosti?
1. Neuchopitelné emoce
Oči vnímají scénu a mozek vedle světla přidává další vjemy: náladu fotografujícího, vůni, teplo, zvuky. Vše dohromady vyvolává emoce. Fotografie zaznamená pouze světlo. To musí nepřítomné vjemy popsat, nebo je oželet.
Fish Market v Seattlu je neskutečné místo, kde na sebe prodavači křičí a házejí si ryby, jak si je zákazníci objednali. To vše za charakteristického čichového zážitku, nikoli nepříjemného. Na fotografii je obtížné zachytit ojedinělou atmosféru. Na tomto snímku, technicky nedokonalém, je to, co zažívá divák.
Tak to dopadne, když se fotograf nechá unést fantastickou atmosférou kolem sebe a v hledáčku tomu je před expozicí jinak.
To už je etuda na téma Fish Market v Seattlu.
2. Všímejte si rušivých prvků
Oko a mozek si vybere ze scény to, co ho zajímá. Fotoaparát zaznamená vše, co je v hledáčku. Protože i v hledáčku máme tendenci vidět pouze hlavní objekty, snadno se do fotografie dostane různý „plevel“ v podobě rušivých a nepodstatných prvků. Jak v reálu, tak v hledáčku prohlédněte pečlivě scénu mimo hlavní motiv.
Komponujte záběr tak, aby tam tyto nežádoucí prvky nebyly, případně aby jich bylo nezbytně nutné množství. Již v kompozici snímku počítejte s jejich případnou dodatečnou retuší, pokud není jiného zbytí. Krátkodobé jevy nás nezajímají. Mozek ví, že větev nebo sloup trčící z hlavy strýčka je krátkodobý jev, ale fotografie je natrvalo, proto tam je větev problémem. Náš mozek má tendenci v reálu takové jevy bagatelizovat a korigovat.
Svatba je velmi emotivní záležitost. Kamarád ženicha se na něj tak soustředil, že „odfiltroval“ vše ostatní jako nepodstatné, krátkodobé. Také v tom fofru zvolil špatnou pozici blesku, proto ten stín za ženichem.
Stejný křesťanský motiv v pozadí přirozeně dokresluje krásný výraz novomanželů.
Výraz děvčete odpovídá báječné náladě, kterou sdílí jistě i fotograf. Sloup v pozadí vnímá jako nepodstatný, dočasný jev. Na fotografii je však zásadní a trvalý.
3. Aby bílá bílou byla
Mozek ví, co je bílé a tak to interpretuje. Fotoaparát, pokud mu nenapovíte vyvážením bílé, zaznamená původně bílé předměty nasvícené zabarveným světlem barvou tohoto světla, tedy správně. Tomu pak odpovídají i ostatní barvy. Mozek má informaci, jakou barvu má sníh nebo jaká je pleťová barva. Podle okolních podmínek se překalibruje na základě nashromážděných zkušeností a tak barvy interpretuje i s ohledem na použité světlo.
Fotoaparát toto sám neumí. Věnujte zvýšenou pozornost nastavení bílé fotoaparátem, zejména v případě, kdy zabarvené světlo dopadá na scénu přímo nebo odrazem. Dalším řešením je ukládání datového souboru RAW a dodatečné doladění bílé při konverzi do JPEG, kdy je tento proces téměř bezztrátový na rozdíl od podobné operace v editoru z formátu JPEG.
Na horách, kde je skvělá viditelnost, bylo slunce za obzorem a nemohlo osvítit scénu přímo, pouze odrazem od oblohy. Výsledkem bylo modré světlo. Automatika vyvážení bílé takovou situaci sama neuměla vyhodnotit, proto je sníh výrazně modrý. Když jsem snímek pořizoval, viděl jsem scénu jinak. Sníh byl bílý.
Nastavení vyvážení bílé fotoaparátem bylo na „denní světlo“ (5200 K). Obličej dívky byl osvětlen výrazně teplejším světlem (1200 K). Proto je pleťová barva posunuta k červeným tónům, což nebylo při fotografování takto markantní.
4. Oko versus čip
Dynamický rozsah oka je asi 15 EV a po adaptaci na stíny, respektive světla, až 30 EV. Nejlepší a nejdražší fotoaparáty dosahují 12 EV, přičemž změna o +1 EV znamená, že se jedná o dvojnásobné množství světla –1 EV poloviční atd. (viz článek „Dynamický rozsah snímačů digitálních fotoaparátů“). Je patrné, že vidíme detaily ve velmi tmavých partiích scény i v nejsvětlejších místech, ale ty fotoaparát nezaznamená. Silně přimhuřte oči a tím snížíte jejich dynamický rozsah.
Tak je schopen přístroj se snímačem APS-C zaznamenat velmi kontrastní scénu, aby byla dobře vykreslena její část v průzoru mezi skálami. Dynamický rozsah snímače fotoaparátu byl menší, než rozsah jasů scény, proto jsou tmavé pasáže skal zcela bez kresby.
Obrázek jsem vyrobil metodou HDR složením pěti snímků, aby bylo patrné, jak jednotlivé části scény vypadají. Naše oči nevidí scénu takto, ale také zaznamenají všechny její části.
5. Prostorové vnímání
Očima vidíme prostorově. Pro prostorové vidění je nutné, aby předmět sledovalo každé oko z jiného úhlu tak, jak to činí. Mozek z posunutých obrazů sestaví 3D vidění. Při posuzování scény zavřete jedno oko. Tím poněkud srovnáte rozdíl mezi tím, co vidíte a co zaznamenáte.
Námitka, že svět vidíme trojrozměrně, i když si jedno oko zakryjeme, není relevantní. Naše vnímání je v tomto případě řízeno pouze předchozí zkušeností, kterou jsme získali na základě vidění oběma očima. Pokud bychom se dostali do zcela neznámého prostoru s neznámými předměty a sledovali je jedním okem, nedosáhneme úplného 3D efektu. Našemu prostorovému vidění též napomáhá, zejména na dálku, jev zmenšování předmětů (perspektiva), hloubka ostrosti a zákryt. Iluzi trojrozměrného obrázku podporuje fotograf vhodnou kompozicí, ostrostí a světlem.
Ač to tak při fotografování nevypadalo, je snímek plochý bez popředí a bez měřítka. Širokoúhlý objektiv toho zabral mnoho a vše jakoby malé oproti dojmu v reálu. Fotografie budí dojem, že se jedná o maketu.
Kompozicí fotografie autor významně přispěl k prostorovému vjemu. Zužující se diagonální linie v popředí. Pět linií do hloubky snímku (zeď, stromy a domky, kostel a vesnice, hory v pozadí, další pásmo hor se vzdušnou perspektivou).
Pokračování 2 / 2
KAPITOLA 2 - Čas, kompozice a hloubka ostrosti
6. Myslete na kompozici
Naše smysly vnímají realitu v zorném úhlu asi 170° včetně okrajového, periferního vidění. V úhlu okolo 45° vnímáme detaily a úhel 1° je ten, kam se zaměřujeme se 100% využitím rozlišení, ale také subjektivním důrazem. Okolní detaily potlačujeme. To je přesně důvodem „pidilidiček“ na fotkách z dovolené před chrámem. Ještě k tomu se díváme neustálým těkáním a nemáme pevně stanovené okraje formátu tak jako snímač fotoaparátu.
Pokud nechcete chodit stále s foťákem u oka, je známý trik s prsty, které sestavíte do obdélníku a vzdalováním od oka, kdy druhé je zavřené, simulujete úhel záběru objektivu. Snadno to natrénujete pro svůj objektiv. Důležité je při tom pečlivě prohlížet celý budoucí snímek se zvláštním zřetelem na pozici hlavního motivu s tím, že pak od něho odpoutáme vědomě pozornost. Dominanci stanovíte i kompozicí, případně hloubkou ostrosti. V případě chrámu je lepší zaznamenat jeho charakteristický detail a plnohodnotné postavy včetně jejich výrazu nebo odstoupit a postavy situovat do popředí.
Autor se logicky zaměřil na dívku, kterou fotografoval, a ta mu byla dobře viditelným hlavním motivem. V druhém sledu viděl chrám v pozadí. Na fotografii se ukázala monstróznost chrámu na úkor hlavní postavy, jejíž výraz není čitelný.
Pozice fotografa děvčat a chrámu byla příznivější. Hlavní motiv byl blíž objektivu a chrám dál, než u předcházejícího snímku. Výraz děvčat je patrný a není pochyb, co je dominantní. Snímek byl pořízen kompaktem, proto nebylo možné mírně rozostřit pozadí, včetně stromů, které v pravé části „rostou z hlavy“.
7. Hloubka ostrosti
Oko rychle přeostřuje mezi objekty zájmu, takže se nám zdá, že je vše ostré. Neostrost v periferní oblasti vidění příliš nevnímáme. Objektiv fotoaparátu „vidí“ v jednom daném nebo nastaveném úhlu a zobrazuje ostře předměty ve vzdálenosti, na níž je zaostřen v jedné rovině ostrosti, ale v celém zorném úhlu. Všechno ostatní zobrazuje neostře.
Malé neostrosti, které nepoznáme, určují hloubku ostrosti (viz článek „Správně zaostři a potom stiskni spoušť“). Hloubku ostrosti musíte na scéně odhadovat, podle znalosti svého fotoaparátu a nastavit clonu s ohledem na požadavek ostrosti. U zrcadlovek je tlačítko kontroly hloubky ostrosti. Jeho stisknutím se zacloní objektiv na aktuálně nastavenou hodnotu a tak můžete kontrolovat hloubku ostrosti, ovšem hledáček bude tmavší podle nastavené clony a kontrola bývá někdy obtížná.
Na hlavní motiv je zaostřeno zrcadlovkou s malým clonovým číslem a delším ohniskem objektivu. To způsobilo rozostření všeho ostatního a dominanci hlavního motivu streetové fotografie, který je snadno identifikovatelný. Snímek je simulace výseku toho co vidíme, pokud se na motiv zcela soustředíme a při tom vnímáme okolí bez přeostřování oka. Fotografie by neměla význam, kdyby bylo vše ostré. To by se dalo přirovnat k okamžiku před nalezením tohoto momentu, kdy oko přeostřuje a hledá.
8. Zastavit čas
Oko funguje jako kamera. Zaznamenává jednotlivé obrazy ve frekvenci 1/30 sec, pak zaniknou, ale cosi si zapamatujeme. Fotoaparát umí zachytit moment v řádu několika tisícin vteřiny nebo načíst statický obrázek v době několika desítek minut, kdy zaznamená i jasy pod prahem vnímání oka.
Čas expozice 1/1000 sekundy. Takový okamžik nejsme schopni okem zachytit a mozkem zaznamenat. Umíme ho však předpokládat a zaznamenat fotoaparátem. Protože nevidíme rozfázovaný pohyb, musíme to „zmáčknout“ naslepo, případně použít kontinuální snímání. Použitý fotoaparát umí 6,3 snímků/vteřinu.
Většinou má fotograf problém zvládnout výše popsanou situaci. Předvídat snímek rychlého děje a ještě jej umístit kompozičně s ohledem na světlo lze při nemalé zkušenosti realizovat čekáním, až toto nastane nebo aranžováním. Toto je druhý případ. V obou případech musí mít fotograf snímek „v hlavě“ vymyšlen, protože při expozici jej přesně nevidí.
Expoziční čas 25 sekund. Okem se fotografovaná scéna jevila tmavší. Rozzářený snímek zachytil až snímač fotoaparátu. Při znalosti problematiky je možné takovou fotografii předpokládat, i když ji před expozicí nevidíme.
9. Respektujte perspektivu
Náš systém vidění kompenzuje perspektivní rozdíly velikosti předmětů. Vzdálené objekty zvětšuje a blízké zmenšuje. I to je důvodem již uvedených „pidilidiček“ před chrámem stejně jako zdánlivě malý, nepodstatný předmět v popředí, který se na fotografii stane velkým.
Kompozice obrázku způsobila, že dominantním prvkem je malinká postavička, ke které vede neomylně pohled diváka perspektivní sbíhání linií a rytmus pražců. Kam kráčí je emotivní vzkaz. Ve skutečnosti postavu v dálce vnímáme větší a na ni se zaměříme. Na fotografii se na ni zaměříme fotografickými prostředky. Víme, že perspektivní sbíhání linií v této kompozici bude mít na snímku větší účinek při použití širokoúhlého objektivu a menšího odstupu od popředí. Nebýt této kompozice, byla by postava v dálce na fotografii „neviditelná“.
Noční promenáda na Ibize. Fotografováno bleskem. Pozadí není utopené ve tmě a dokresluje atmosféru. Zajímavý je údiv ženy na lavičce, který jsem nezachytil náhodně, protože jsem se nesoustředil pouze na hlavní motiv. Pro sledování hlavního motivu a pozadí mi unikla tyč v popředí, která byla ve tmě objektivně málo viditelná, navíc subjektivně nepodstatná. Protože byla tyč nejblíže fotoaparátu, je na snímku velká, bleskem nejvíce osvětlená a fotografii zcela znehodnotila.
10. Prostě: přemýšlejte o tom
Způsob zaznamenání scény musí být řízeným procesem, kdy má autor pod kontrolou své tvůrčí snažení. To je možné pouze tehdy, pokud fotograf ví, jaký bude snímek scény, kterou pozoruje. Odlišnost mezi viděním a záznamem můžete eliminovat, případně využít za účelem emotivnější fotografie.
Často se stává, že fotografie je odvarem pozorované skutečnosti, někdy ji reálně popíše a občas ji předčí. Při fotografování berte do úvahy rozdíly mezi vnímáním fotografované scény a jejím budoucím snímkem. Vyhnete se kompozičním chybám a vaše snímky získají další tvůrčí rozměr.