Proti proudu – rozhovor s Vanessou Winship

Jak by také mohla, když venkovské dívky v Turecku fotografovala velkoformátovým aparátem!

Co vás přivedlo k fotografii?
Jako dítě jsem byla fascinována starými snímky. Především mě zajímaly ty, které zachycovaly prastaré členy naší rodiny v jejich zvláštních oděvech. Byla jsem také uchvácena fotografiemi dalekých zemí, které přivezl otec z vojenské služby. Vzbudily ve mně myšlenky na místa mimo naše malé město

Později jsem šla studovat na uměleckou vysokou školu, ale příliš jsem neporozuměla abstraktní malbě. Naštěstí jsem se zde mohla věnovat fotografii. Zaujala mě krása té zvláštní alchymie. Tenkrát jsem však ještě nevlastnila fotoaparát, protože byl velmi drahý. Ke koupi mě přimělo až narození syna Josefa, bylo třeba zachytit počátky nového příběhu.

 
Černomořská kronika, foto: Vanessa Winship

Kteří fotografové vás ovlivnili?
Bylo jich mnoho. Začínala jsem však ještě v době bez internetu, takže mě zaujaly především knihy Roberta Franka, Josefa Koudelky, Walkera Evanse a Heleny Levittové. V devadesátých letech jsem měla ráda Larryho Towella a Cristinu Garcíovou Roderovou.

Zajímáte se o současnou fotografii?
Miluji práci stovek fotografů. Můj zájem je velmi široký, od klasické reportáže až po krajinu, portrét či konceptuální práci. Největší vliv má na mě výborný fotograf a zároveň i můj manžel George Georgiou. Spolu jsme rostli lidsky i profesně. Mám velké štěstí, že s někým mohu sdílet svoji vášeň.

Proč jste začala zachycovat portréty tureckých školaček?
Na Balkáně jsem žila téměř deset let, z toho čtyři roky právě v Turecku. V té době jsem se seznámila s mnoha aspekty života, které byly odlišné od mých zkušeností z Anglie: armáda přítomná v každém městě, na každém kopci, či do nedozírna se táhnoucí prašné cesty na náhorních plošinách.

Velmi mě vždy zasáhlo, když jsem uviděla školačky v malých modrých šatech s krajkovými límečky. Ty šaty byly stejné v každém městě či vesnici, a to i v oblastech sousedících s Irákem, Íránem, Sýrií a Arménií. Tyto kraje bývají nazývány „nouzové“ kvůli dlouhé válce, v níž tisíce lidí ztratily své životy.

 
Albánská krajina, foto: Vanessa Winship

Tamní země je nevlídná a nemilosrdná, vrcholky hor jsou celoročně pokryty sněhem. Život těchto dívek je prostě drsný. Ještě donedávna mnohé nevkročily do školy nebo na dětské hřiště. To souviselo jednak s tradičním názorem, podle něhož mají dívky zůstat doma, a dále s podezíravostí obyvatel ke všemu, co by mohlo reprezentovat stát.

Mohla byste říci něco víc o životě těchto dívek?
Do chvíle, než jsem je fotografovala, jsem je neznala. Také pro ně jsem byla cizincem, připomínajícím ty, kdo v Turecku prodávají různé věci nebo baví lidi. A takových cestovatelů je tam hodně, takže jsem vlastně byla jedním z nich. Nemohu tedy říci mnohé o životě jednotlivých dívek. Spojovalo mě s nimi, že jsem kdysi sama také byla takovou dívkou z vesnického prostředí.

 
Albánská krajina, foto: Vanessa Winship

Školačky byly zajisté rozrušené, když před svýma očima viděly to malé divadlo s fotoaparátem. Byly všechny zvědavé a zároveň trochu nervózní. Byla jsem dojata jejich křehkostí, prostotou, blízkostí jedné ke druhé i důstojností jejich chování ve chvíli, kdy stály před fotoaparátem. A nejvíce mě zasáhlo zcela chybějící pozérství.

Jak byste popsala svoji fotografickou metodu?
Zvláště v daném kontextu jsem chtěla sobě i fotografovaným poskytnout dostatek času. To je předpokladem při používání velkoformátového fotoaparátu, protože tato technika vyžaduje více práce s nastavením než menší přístroje. Dívky mohly vidět celý proces přípravy a vzápětí i své přátele na matnici hlavou vzhůru.

Chtěla jsem také zachovat jistou rovnost mezi dívkami, proto jsem snímek pořídila vždy z naprosto stejné vzdálenosti. Požádala jsem je, aby přistoupily blíž se svými přítelkyněmi nebo sestrami. Chtěla jsem, aby se cítily příjemně. Vždy jsem pořídila jen jediný snímek malé skupiny. Výjimkou byly jen situace, kdy se zdálo, že mrkly očima. Projela jsem celou zemi a navštívila kolem třinácti škol.

 
Ashura, foto: Vanessa Winship

Co je důležité pro vznik dobrého snímku? Mám na mysli známou opozici mezi spontaneitou a plánovaným fotografováním.
Je těžké definovat, co dělá snímek dobrým. Na fotografování lidí mám ráda ony mimořádné chvíle, kdy dochází k určitému projevu vzešlému z krátkého setkáním s fotografem. Myslím, že každá fotografie je do jisté míry plánovaná. To, že někam jdete s fotoaparátem s úmyslem pořídit snímek, je součástí vašeho plánu. I při naplánované fotografii se přitom objevují ony magické, neočekávané, alchymické chvíle.

Dlouhou dobu jste strávila na Balkáně. Jaký je váš pohled na tento léta zkoušený region?
Pracovala jsem v Albánii, když došlo k uprchlické vlně v Kosovu. Zůstala jsem tam do doby, než NATO skončilo bombardování. Pak jsem se přesunula do Kosova a následně do Bělehradu, kde jsem žila až do Miloševićova pádu. Četla jsem o této oblasti. Nejvíce mě zaujal albánský spisovatel Ismail Kadare, který dokázal ve svých fikcích „vizuálně“ ztvárnit často surreálnou povahu míst, z nichž pocházel.

Celý region byl svědkem obrovského množství bojů a krve. Zajisté jsou to země, které oscilují mezi minulostí a přítomností.

 
Černomořská kronika, foto: Vanessa Winship

Žila jste v mnoha nepokojných částech světa. Skoro by se dalo očekávat, že se z vás stane válečná fotografka. Co vás vedlo jinou cestou tvorby?
Myslím, že je to široké vědomí komplexnosti světa. Zaměření na jediný specifický aspekt nebo situaci je příliš limitující. Takzvaná válečná fotografie přináší příliš dominantní pohled na situaci. To však neznamená, že by tento žánr neměl existovat, bohužel je oprávněný. Zaměřuji se spíše na tišší hlasy a na chvíle, které jsou součástí všech situací, i těch konfliktních. Zajímají mě místa v dobách změn, neboť v sobě nesou specifickou dynamiku. Také mě přitahují okraje a hranice. A právě zde žijí lidé, k nimž směřuji.

Jaké máte zážitky z oblasti Černého moře?
Pracovala jsem v černomořských státech mnoho let, zážitky jsou ohromné a velmi různorodé. Mám velké štěstí, že jsem mohla loni v němčině vydat monografii zahrnující snímky právě z tohoto projektu. Lidé, kteří zde žijí, si na vás udělají čas díky téměř antickému vnímání závažnosti cestování. Byla jsem unešená z toho, s jakými emocemi se tamní obyvatelé vyjadřují, jak se nesou ulicemi, jaký mají vztah jeden ke druhému a jak vnímají samotné moře.

 
Černomořská kronika, foto: Vanessa Winship

Jste „analogová fotografka“, což dnes může být považováno za anachronismus. Většina fotografií zaslaných do soutěže World Press Photo byla pořízena digitálně. Dáte se zlákat novými trendy?
V žádném případě nejsem zaměřená proti digitální fotografii. Jde o velmi důležitý nástroj, zvláště v situacích, kdy je třeba, aby byly snímky rychle přichystány. V takto časově náročném prostředí ale nepracuji. Pro mě je naopak důležité vše zpomalit. To souvisí se způsobem, jak tvořím. Chci být ve své práci hloubavější. Také mám ráda film a vše, co musí nastat, než se dostanu z bodu A do bodu Z. Tento proces má téměř meditativní rysy.

Cestovat po Turecku s velkoformátovou kamerou se jeví být fascinujícím zážitkem. Nebylo to nicméně zároveň vyčerpávající?
Přesně tak, fascinující i vyčerpávající. Bývaly chvíle, kdy jsem proklínala nenadálý poryv větru, který zvířil prach v ten nejnesprávnější moment.

Turecko je velmi pohodlné pro cestování. Měla jsem štěstí a jezdila jsem autem. Cesty jsou většinou dobré. Zároveň jsem si mohla být jista, že mi v případě potřeby někdo pomůže. Ani bych nespočítala, kolikrát mně naprosto cizí lidé opravovali píchlé kolo.

 
Vesnické školačky, foto: Vanessa Winship

Jak důležitý je pro vás úspěch ve World Press Photu?
Soutěž mně připadne být velmi demokratická. Neexistují přihlašovací poplatky a každý rok se mění porota. Zajisté úspěch v ní přispívá k tomu, že je vaše práce vidět. Na druhou stranu sláva a bohatství nejsou tím, co by mě hnalo kupředu.

Rozhovor vyšel v časopise DIGIfoto 5/2008